Tanec s bílou smrtí - Kapitola devátá

Druhý den dopoledne nás taxi dovezlo do ulice, jejíž jméno nejsem schopen vyslovit, zapamatovat si a proto ani napsat. Sídlila tam kancelář firmy s níž měla Káťa dohodnout ten kšeft století.

Já a muj kamarád Walther PPKV.Kroupa

Výrobna jako taková , jak jsme později zjistili se nacházela ve městečku Agios Nicholaos , což se dá přeložit jako Svatý Mikouláš a leželo asi čtyřicet kilometrů na severozápad od Athén.. Toto jméno měst a městeček je v Řecku stejně hojné asi jako u nás máme tisíce Lhot, Lhotek a Lhoteček.

Hezká hnědooká sekretářka která měla jen na můj vkus moc objemné pozadí nás uvedla do příjemné, ale nikterak přehnaně vyšperkované kanceláře. Tam seděl za stolem asi čtyřicetiletý mužík jménem Demiris Alekutos . Byl drobné postavy a jeho pohyby mě tak trochu připomínaly sýkorku. Měl na sobě lehké plátěné kalhoty béžové barvy a sněhobílou košili s krátkými rukávy. Z těch vykukovaly šlachovité ruce hustě porostlé černými chlupy. Porost stejné barvy a hustoty mu neposlušně vyčuhoval i z rozhalenky. Jeho olivová pleť se zdravě leskla a jeho namodralé tváře svědčily o tom, že se sice ráno pečlivě oholil, ale k večeru než se půjde někam povyrazit si to bude muset určitě znovu zopakovat.

Vyskočil od stolu a doslova přihopkal k nám. Káťa mu s oslnivým úsměvem nabídla ruku kterou on pojal do své chlupaté pacičky, sklonil se k ní a galantně ji políbil na hřbet. Moje ruka naštěstí tu čest neměla a tak mě jí jen krátce stiskl a mírně při tom sklonil hlavu. Představili jsme se navzájem a já ke svému zděšení zjistil, že to co on považoval zřejmě za angličtinu jsem já považoval za žvatlání někoho hodně opilého a s vyraženými zuby . Tomu šišlání nebylo skoro rozumět, slova drmolil jako by měl v hubě horkej brambor a bohužel zrovna tak rychle. Mimoděk jsem si vzpomněl na samopal UZI se kterým jsem se měl tu čest seznámit a jehož kadence střelby se blížila rychlosti mluvy páně Alekutose.

Usadil nás do pohodlných křesílek ,něco zadrmolil po řecku do interkomu a v mžiku před námi stály sklenice s ledovým kafem – Frapém a další sklenice s minerálkou. Já jakožto poslušný asistent jsem držel hubu a v ruce poznámkový blok který jsem si za tímto účelem koupil za nekřesťanský peníz už v Praze a Káťa s panem Alekutosem se pustili do obchodu. Dodneška nechápu, jak mu ta holka mohla rozumět, já chytal slova co mu šustila z huby jak pošuk motýly. Nicméně jsem z toho co jsem chytil pochopil,že Alekutos je nejen ředitelem ,ale i majitelem celého podniku. To mě zajímalo,protože jsem si řekl,že pokud se tady dělo nějaké svinstvo, musel by o tom určitě vědět. Firma která měla jako značku jméno krásky Afrodithé měla opravdu co se týká výroby hygienických potřeb široké pole působnosti. Kromě vložek které mě zajímaly nejvíc vyráběli ještě dětské papírové pleny, papírové ubrusy a prostěradla na jedno použití a další pobočka produkovala tisíce kilometrů toaletního papíru. A tak jsem zjistil ,že co se týká názoru na pojem ,,malá” firma jsem se s Káťou diametrálně rozcházel. Ať se tu dělo cokoliv, Alekutos prostě nemohl být u všeho a klidně mohl mít v kožichu škodnou aniž by cokoliv tušil. A tak jsem byl zvědav na to , co uvidíme druhý den na který jak jsem zjistil byla naplánována naše návštěva ve výrobním závodě. A tak jsem pozoroval,jak si s Káťou navzájem mažou med okolo huby a jak návrh střídal protinávrh a byl to zajímavý pohled. Káťa se rázem změnila v trhovkyni a s bravurou kontrovala umění kšeftovat , které zřejmě i Alekutos nasával už s mateřským mlékem. Asi došlo k nějaké dohodě, neb se oba tvářili spokojeně a to je v kšeftě asi nejdůležitější.

Něco mě napadlo a dovolil jsem si vložit se do hovoru. Zeptal jsem se , jestli zboží, například dámské hygienické potřeby vyvážejí i do jiných zemí,nebo jestli budou Češi , pardon Češky první,kdo pozná luxus afrodithina něžného doteku …Káťa mě neněžně pod stolem kopla do kotníku za porušení zákazu vměšovat se do hovoru, ale sorry Kačenko, taky jsem tu kvůli práci víš….

Nicméně Alekutos nebyl mým dotazem jak se zdálo nijak vykolejen a bez rozpaků na mě vychrlil dávku ,,své” řecké angličtiny . A tak jsem se dozvěděl, že už několik let úspěšně vyváží inkriminované zboží do Itálie, přesněji řečeno na Sicílii. Společnost - Pietroni Chemical Fabric L.C.D. sídlící v Palermu odebírá prý celou desetinu výrobní produkce….

Vrtalo mě hlavou co může mít společného s vložkami firma, co jak napovídá její název by měla dělat hlavně do chemie. Alekutos jako by mě viděl do hlavy začal vysvětlovat ,že firma Pietroni se zabývá výrobou a distribucí všelijakých chemických a čistících prostředků co nacházejí využití zejména v domácnostech. Protože dodává zboží do sítě místních supermarketů, dovážené zboží z Řecka se výborně hodí jako doplňkový tovar. Chemikálie jako různé čistící a desinfekční prostředky prý dokonce vyvážejí i do jiných zemí. A tak jsem ještě jednou podráždil Kátinu trpělivost a zeptal jsem se ,jestli je možné, že by se zboží značky Afrodithé stalo součástí vývozu zboží firmy Pietroni z Itálie do těch zmiňovaných ,,jiných” zemí .

Alekutos vypadal najednou zaraženě a že prý je sice na podobné eventuality pamatováno ve smlouvách, ale pokud je mu známo, v případě smluv s firmou Pietroni Chemical Fab. L.C. D. nic takového neplatí…

Můj kotník okamžitě pocítil,co že si Káťa myslí o mých otázkách a s úsměvem se obrátila na Alekutose. Ubezpečila ho,že otázka jejího asistenta byla míněna jen v jaksi obecné rovině a že předpokládá ( Káťa ) že proto spolu oni dva jakožto zástupci ,,svých company” jednají přímo a že není naším ( jejím) úmyslem hledat jiného dodavatele zboží značky ,,Afrodithé” , neboť nestojíme (Káťa nestojí) o jednání se zbytečnými ,,mezičlánky” komplikujícími přímý kontakt s výrobcem…. Krásné jak lze taky říci,že jsem se zachoval a zeptal jako blbec že ?! Já tu holku prostě miluju !!!

Bylo dohodnuto,že nás druhý den okolo desáté hodiny vyzvedne Alekutosův člověk před hotelem. Prohlídka výrobny bude trvat zhruba dvě hodiny a poté by si pan majitel / ředitel společnosti Afrdithé pokládal za čest pozvat nás na oběd.Obléknout se prý máme neformálně jak se na schůzku přátel sluší….

A tak jsme se pro ten den rozloučili s panem sýkorkou Alekutosem a po obědě v jedné krásně zapadlé taverně jsme se dali do prohlídky města. Bylo vedro a já si vzpomínám,že mě uzemnilo,jaký neuvěřitelný nepořádek ( bordel ) se hromadil na úpatí kopce na jehož vrcholu stála snad nejznámější řecká památka – Akropole . Do toho se nám pod nohama pletlo množství psů a koček a bohužel teprve tam jsem pochopil význam slov – prašivý pes. Pár psů postižených touto chorobou jsme tam viděli a i když vydržím hodně, při pohledu na tu hrůzu jsem nevěděl, jestli se mě chce brečet nebo zvracet… Jako lidi mě ale Řekové příjdou přátelští a takový jako ,,salámisti”. S ničím si nelámou hlavu, alespoň tak působí. Jen ve mně sílil neustále dojem,že mohou vděčit jen své strategické poloze ( objev Ameriky co ?! ) s možností kontroly nezanedbatelné části Středozemního moře za členství jak v Evropské Unii , tak v NATO. Jinak mě opravdu nenapadá žádný důvod,proč si obě tyto organizace hýčkají ve svém středu zemi ,která si neumí ani uklidit dvoumetrovou vrstvu pet – lahví a podobných vymožeností civilizace zpod své nejslavnější historické památky…. Zbytek odpoledne jsme strávili v obrovském muzeu ,které se svou krásou a sbírkami zasloužilo (trochu ) o to ,že se v mém podvědomí oslabila vzpomínka na ten humus pod Akropolí.

Večer jsem si pak u Káti musel ,,vyžehlit” svůj prohřešek z dopoledního jednání a tak jsem ,,žehlil” až do roztrhání těla… Když tak na ten večer vzpomínám,tak mě napadá,že to bylo právě tehdy,co mě Káťa poučila o tom, k čemu je taky dobrá mentholová zubní pasta. To se takhle těsně ,,před akcí” nanese troška ( !!!! ) té pasty na povrch pánského jazyka a špičky prstů. No snad vám pánové nemusím podrobně vysvětlovat , co se pak s tím jazykem a prsty dělá …. ?! Jen vás můžu ubezpečit, že takové ródeo jste ještě nezažili a věřte mě, že si TO užijete oba dva. A sami určitě víte , jak je úúúžasný slyšet , jaký jste Ďábel ……

Alekutosův pohůnek nás vyzvedl jak bylo dohodnuto a po tom, co jsme se propletli sílícím ranním provozem jsme mohli obdivovat krásu řeckého pobřeží. Silnice nás vedla nejprve na severovýchod po zmíněném pobřeží aby se pak stočila více na západ směrem k Agios Nicholaos. Cestování po řeckých silnicích je taky zážitek sám o sobě. Místní řidiči kolem nás svištěli a jejich styl jízdy se dal snad nazvat jen stylem ( s odpuštěním ) alá – dobytek . Nějaké jízdní pruhy nebo plná čára je absolutně nezajímaly . Zdálo se,že nejdůležitější součástka vozů je klakson. Řek troubí hodně a rád. Ten náš se ale jaksi ( naštěstí ) držel zkrátka , asi dostal pokyn dodat nás celé a pokud možno živé… To se mu po necelé půlhodině podařilo splnit a my jsme konečně dorazili do Agios Nicholaos. Moc tam toho neměli, jedno centrální náměstí na kterém se sbíhala řada ulic a uliček. Jednou z nich jsme se vydali a za chvilku (a deseti zatroubeních ) jsme dojeli na okraj městečka kde stál průmyslový komplex kam jsme měli namířeno. Pan majitel / ředitel nás čekal ve své kanceláři do které nás uvedla dívka co jako by z oka ( z objemné zadnice ) vypadla té sekretářce z athénské kanceláře. To mě mimochodem na místních dívkách zaujalo. Obličej jako obrázek,ale na náš středoevropský ( na můj určitě ) vkus poněkud ,,nízko položené těžiště”. To se dá taky krásně vyslovit názor na velikou prdel viďte ?!

Ale pojďme k obchodu… Udělali jsme dobře, že jsme uposlechli Alekutosovi rady oblékli se opravdu neformálně. On měl na sobě bavlněné modré tričko s límečkem a plátěné kalhoty sportovního střihu barvy mandlí. Káťa si oblékla béžovou halenku lehounkou jako pavučina kterou doplňoval hedvábný šátek s motivem motýlů a květin ležérně a volně uvázaný okolo krku. Dlouhé náušnice představující dlouhé kapky zlata krásně zvýrazňovaly její labutí šíji a opět nahoru vyčesané vlasy umožňovaly vychutnat si pohled na tu krásu v celém jejím lesku. Celé to bylo umocněno k bokům těsně přiléhající sukní barvy holubí , která končila těsně pod koleny. Já jsem z oblečení takovou vědu ( nebo jsem to neuměl ) nedělal. Kalhoty taktéž sportovního střihu barvy oliv doplňovala jednoduchá bleděmodrá košile s vyhrnutými rukávy. V jednoduchosti je krása ne ?!

Po zdvořilém optání jaká byla cesta ( poučná , už vím kde se rekrutují kaskadéři do amerických filmů…) jsme dostali sněhobílé pláště a šlo se do ,, terénu”.

V jedné z budov kde jsme právě stáli se nacházela výrobní linka podle všeho na výrobu papírových ubrusů a prostěradel na jedno použití. Řecké taverny a hotely jich prý spotřebují neuvěřitelné množství a to samozřejmě nejvíc o letní turistické sezóně. Ta už v tu dobu co jsme tam byli my s Káťou byla u konce , ale už se ze strojů jen kouřilo, ( to ne , ale hluk z nich byl omračující ) aby už příští rok měli turisté na co cintat zbytky jídla a co muchlat v motelových postelích na jednu noc při svých výletech.

Na výrobní postupy se mě neptejte, v tom hluku jsem neměl šanci Alekutosův výklad sledovat a myslím,že ani Káťa na to nebyla líp. Zdvořile jsme ale kývali hlavami a jak potom Káťa řekla –,, šumák na to jak to zboží plácají dohromady. Hlavně že to někdo používá a doma se to prodá dál…”

Pak jsme se ocitli v hale která mě už zajímala mnohem víc. Tam vznikaly vložky Afrodithé. V plastových bednách se tam hromadily před balícím strojem navlas stejné a stejně jako vlas tenké vložky o nichž se mě už i zdálo. Jen jeden rozdílný detail byl markantní. Potisk na přelepovacím proužku vložek které ležely přede mnou sice také oznamoval světu,že se jedná o značku Afrodithé,ale nápis byl vyveden v ,,alfabetě”. To jak snad víte je jeden z druhů písma na světě stejně jako třeba azbuka které je mimochodem hodně podobná. Ta vložka co jsem dostal od Tichého měla ale potisk v klasické ,,naší” latince. A tak jsem se naklonil těsně k uchu pana ředitele a zařval mu do ucha dotaz, jestli zboží které se bude dovážet k nám bude mít popisy alfabetou nebo latinkou . Pak byla řada zas na něm,aby oblažil můj sluchový orgán ( strašný zážitek ) řevem své šišlo-angličtiny a sdělil mě, že samozřejmě k nám se bude dovážet zboží už označené naším typem písma. Zrovna tak prý chodí zboží i na Sicílii o které jsme se bavili včera…. Z toho jsem usoudil,že ten kousek co se ocitl mladýmu Tichýmu pod postelí musel zřejmě pocházet ze zásilky pro Palermo. Otázka byla,jestli se vydal na cestu do Prahy od tuď , nebo až z Palerma. Nějak jsem si nedovedl představit ty ženský co jsem viděl okolo sebe a které tvořily skoro výhradně pracovní potenciál firmy , jak cpou do vložek kokain. Chlapů jsem tam viděl jen málo, asi by se jim večer v taverně při sklence Ouza všichni smály kdyby se vědělo, že přes den dělají do dětskejch posrávaček a dámských vložek…

Pečlivě jsem si prohlížel každý kout hal kde jsme se pohybovali a nikde jsem neviděl ani náznak zabezpečovacího systému . Nikde žádný kamery ani senzory pohybu , nic. Tvářilo se to tady opravdu jako běžná fabrika. Kdyby se tu šachovalo s fetem,myslím si,že by si to tady jistili víc. Sice asi podobné věci jako plnění vložek drogu by se tu neděly každý den , spíš by šlo o takové ty nárazovky,ale nějak jsem cítil,že tady to nebude.

Odevzdali jsme pláště a byli jsme pozváni do nejlepší restaurace ve městě. Jídlo bylo úžasné , víno ještě úžasnější . Při obědě ještě Káťa s Alekutosem dohodli co dohodnout zbývalo a jak se pak Káťa vyjádřila – ,,bylo to v kabele” . Pak nás stejný řidič který nás ráno přivezl odvážel zpět do Athén. Cestou mě Káťa hladila po levé ruce a její prsty se dotkly sotva zhojených jizev .

Jak jsi k tomu opravdu přišel,muselo to dost bolet ?!”

Co jsem jí na to měl říct? Nemohl jsem jí vyprávět o URNA a tak jsem se snažil to zabalit do přijatelnějšího obalu. ,,Vždyť víš že jsem byl u policie. Jednou si mě jeden chlápek spletl s papírovým terčem . To je celé !”

,,Není to celé ! Proč mě neřekneš jak to opravdu bylo ?! Tak jednoduchý to být nemohlo ?!” Neuspokojila ji moje odpověď . ,,Promiň Káťo,celé ti to říct nemůžu a lhát ti nechci. Jednou ti to možná povím ….”

Pohlédli jsme na sebe,protože jsme si oba uvědomili,že jsem vlastně poprvé nakousl otázku ,,naší” budoucnosti. ,,Víš Romane já už nejsem malá holka a do ničeho se už nechci bezhlavě vrhat. Párkrát jsem to udělala a naposledy to skončilo rozvodem… Na druhou stranu musím uznat, že mě už dlouho nebylo s nikým tak dobře jako s tebou. Po všech stránkách, nemám na mysli jen postel , ale celkově víš ?! Ale z toho co jsi mě o sobě řekl, myslím co děláš a čím se vlastně živíš jsem pochopila , že bych tě taky jednou mohla ztratit… Nevím zatím, jestli jsem připravená to riziko skousnout. Snad mě rozumíš…?!”

,,Rozumím ti víc než si myslíš, myslím,že by ses mohla zeptat mojí bývalé ženy,jestli tomu můžu rozumět…”

,,Promiň Romane , nechtěla jsem…”

,,To nic Káťo, já to taky nemyslel nijak zle. Podívej se holka,já bych to zatím nechal v tý rovině v jaký to je. Je nám spolu dobře a oba máme spoustu času. Tak to nechme jít svou cestou a uvidíme. Já osobně právě teď cítím,že o tebe stojím a nebýt tady vepředu ten moula šoférská,ukázal bych ti , jak moc to myslím vážně…!”

Brnkla mě do nosu a povídá - ,, víš že tě asi miluju ty pacholku?!” Začali jsme se smát .

,,A co říkáš na mého nového obchodního partnera?” zeptala se Káťa . ,,No jestli máš na mysli to,jestli si o něm myslím,že jede v něčem co mě zajímá,tak ti musím odpovědět, že si to nemyslím.”

,,Tak si ale myslíš,že v něčem jede ta firma ze Sicílie viď ?! No ,neříkal jsem že to je chytrá holka ?!

,,Tam bych viděl spíš zakopanýho pudla,ale neboj , nemám nejmenší chuť nechat se zatáhnout do boje s větrnými mlýny. Pokud je v tom co mě zajímá aktivní nějaká sicilská famílie a to asi jo,protože pochybuju,že by si tam někdo uprdnul bez toho aby měl povolení nějakého ,,cape de tuti capi”, tak by to byla vážně poukázka na eutanázii …To bych vážně nezvládl , mám jiný ptáčky ( Dymič) u nás doma kterým můžu znepříjemnit lítání a kakání na hlavy slušnejm lidem.

A tak jsem se nechali vysadit v centru města a měli jsem v plánu před zítřejším odletem dokončit to s čím jsme včera začali, totiž s prohlídkou a nasávání atmosféry bájného města...

Pokračování příště....