Tanec s bílou smrtí - Kapitola osmá

Asi začnu pomalu věřit na šťastnou náhodu. Měla podobu pozvánky na sraz bývalých spolužáků ze základní školy. A tak jsem se v ten a ten den dostavil tam a tam a v tu a tu hodinu jsem se sešel s lidma, se kterýma jsem se neviděl hezkou řádku roků.

Já a muj kamarád Walther PPKV.Kroupa

. To bylo fajn,ale nejvíc fajn bylo setkání s mou bývalou láskou ze školních let – Káťou. Byla čerstvě rozvedená, stále krásná a tak asi nikoho nepřekvapí, že jsem tu noc měl vedle sebe na polštáři rozhozené a milováním provoněné její hebké vlasy….

Co bylo  na Kátě ještě  úžasné byl fakt,že se živila jako obchoďačka u jedné nejmenované importní firmy.Ta k nám dovážela kromě spousty jiných věcí ze zahraničí také všelijaké hygienické zboží. Dámské vložky nevyjímaje….! Řekl jsem jí část pravdy čím se živím a holka se cítila jako ve filmu a byla ochotná pomoci. A tak jsem jí ukázal ten přelepovací proužek s nápisem - ,, Afrodithé“. Začala se smát a vypadlo z ní, že - ,, Představ si tu náhodu! Začátkem příštího týdne letím do Řecka na jednání s firmou co zrovna tuhle značku vyrábí. Je to celkem malá firma,ale zboží mají  kvalitní a o dost levnější než ostatní u nás známé a zavedené značky . Tak si k tomu ,,moje“ firma  přihodí krásnou marži a Kačenka dostane bonus za dojednaný kontrakt…“

No,začíná se to rozjíždět. Pomalu ale jistě jako rychlík do Košic , pomyslel jsem si.

,,Ty Káťo poslouchej , s kým jedeš do toho Řecka ? Myslím jako,jestli vás jede víc ? Nějaká asistentka , nebo asistent …? Víš jak to myslím ?“

,,Nejedu ,ale letím miláčku ,“ opravila mě ,, a letím tam sama. Na takovýhle prkotiny není potřeba celý mančaft. Je to malá firma a ani ten dovoz nebude nijak závratný – halíře ale dělají talíře ……“

,,No,Kačenko kočičko a co by jsi tomu řekla,kdyby tentokrát s tebou na tu ,,prkotinu“ jeden asistent přeci jen jel? Teda sorry – letěl ?!

Udiveně se na mě podívala , mlaskla jazykem a řekla,že pokud tam na ní budu stejně hodnej jako teď a tady,tak proč ne?! Ale budu prý muset být hodnej i při jednání a neplácat tam žádný kraviny. Na jednání tam bude ona a já jen ,,přinesu,odnesu , zapíšu ,založím a hlavně – usmála se a přivřela jedno oko , hlavně budu něžně divokej po jednání…!

Kam jen ty ženský chodějí na ty výrazy –,, něžně divokej“, takovou hovadinu se musela někde dočíst proboha. Ale slíbil jsem,že budu ten nejněžnější drsňák pod řeckým sluncem a dostal povolení k jízdě. Totiž k letu , pardon… Asi jí bylo divný,co to může být za vyšetřování které je  založené na periodicky se opakujících ženských potížích , ale neptala se.  Fajn,alespoň jsem jí nemusel lhát.

Odlétat jsme měli v úterý.  Ve středu a ve čtvrtek  se mělo uskutečnit vlastní jednání o ( případném)  kontraktu a v pátek bychom měli zase přistát na Ruzyni .

A tak jsem se s Káťou dohodl, kdy se ještě provoláme , ona slíbila,že se postará o zabukování letenky pro mně ( ale platit si ten výlet budeš sám Sherloku – jasný )  a hlavně si prý nemám zapomenout slušný oblek na jednání . Jediný co se mě prý povoluje  zapomenout doma je pyžamo. A tak jsem jí řekl,že když zůstane doma i její noční košilka,není důvod,proč by moje pyžamo mělo poznat zemi antických bohů……

Druhý den mě volal Tichý a požádal mě o schůzku.

,,Tak jsem si myslel, spíše doufal, že Robert dostal rozum, ale už je zas vše při starém….“ Byla Tichého slova na uvítanou sotva jsem si stačil sednout v jeho starožitném království. Bylo vidět, že si už dělal marné naděje a to ho kapku skříplo. ,, Navíc jsem syna náhodou   potkal na ulici s takovým…..“

Pan Tichý evidentně s rozpaky přemýšlel , jak pojmenovat potomka rodu Romů. A tak jsem mu to ulehčil a požádal ho,aby mě týpka popsal. Bylo jasné,že to byl ten cápek z posilovny. Ještě že Tichý díky chladnějšímu počasí posledních dní asi neviděl tetování na ruce snědého borce.To už by asi ve své hlavě nepřebral. A tak jsem ho ubezpečil,že vím o koho jde a že pracuju na tom ,abych se o něm dozvěděl něco víc.

Na Tichém bylo vidět,že vlastně ani nemá jasno,zda opravdu chce vědět cokoliv bližšího o týpkovi původem odněkud z Nuslí,nebo ze starého  Žižkova. Platí si ale u mě za informace a tak musí dostat protihodnotu.Fakt že zatím toho o tom klučinovi se sestřihem amerického mariňáka moc nevím mě trochu znervózňoval. Kamarád Patrik se válel doma s nějakou předčasnou formou podzimní virózy  a nikoho jiného,koho bych se zeptal jsem otravovat nechtěl. Patrik mě z minulosti za hodně dlužil a věděl to,ale já taky nechtěl moc tlačit na pilu a zneužívat toho,že jsem mu kdysi píchnul s něčím,s čím si nevěděl rady. S čím ? Do toho vám nic není , snad někdy jindy….

Snažil jsem se jednou toho Pavla ( alespoň tak mu Robert v posilovně říkal ) sledovat od fitka. Jenže si ho tam naložila do červený Mazdičky nějaká panička co by mohla být věkem jeho máma ( ale mámy se neplácají po prdeli a neolizují se …) a odvezla si ho. Snažil jsem se jet za nima, ale  pro jeden auťák to byl v podvečerním návalu na pražských silnicích moc velikej oříšek . Kličkovala mezi ostatními vozy jako ještěrka a zatímco já zůstal trčet na semaforech na Karláku, červená Mazda si to pádila okolo kostela kde tak blbě zařvali ti kluci parašutistický co odflákli Heidricha dolů  směrem k Vltavě.Někde za křižovatkou u Dancing House mě zmizela z očí a byl konec hry na honěnou… Ale vraťme se zpět do smíchovského starožitnictví.

Oznámil jsem Tichému,že příští týden nebudu k mání. Kam jedu a proč jsem mu neříkal. Sice se to jeho problému týkalo,ale já si řekl, že by ho to jen zbytečně poplašilo a konec konců,kdyby v tom lítalo jen to jeho princátko, asi by mě Zeusova  domovina neviděla. Mě šlo ale o Simonu a po pravdě jsem toužil i po výletě s Káťou. Tak proč nespojit příjemné s užitečným že….

Na letišti mě Káťa  přivítala polibkem a v jedenáct  nula pět mě zamáčkl do sedačky tah motorů startujícího TU – 154 M. Let byl klidný ,jen nad Alpama to s námi trošku houpalo . Kolem čtvrt na dvě jsme dosedli na přistávací ranvej na Athénském letišti.

Nebe bylo jasné a hory kolem letiště působily v teplém vzduchu,jako by se chvěly. Docela příjemná změna po pomalu se ozývajících  podzimních plískanicích u nás. Tady ještě bylo krásně a teplo.Rozdíl mezi světlošerým  prostředím  kabiny letadla a světem venku byl omračující a já rychle hledal po kapsách sluneční brýle. Na letišti vládl chaos tak typický pro všechny země kde jsou jejich obyvatelé  zvyklí  na odpolední siestu a do toho příjde nějakej otrava , nebo nedej bože jich přiletí víc než stovka. Úředníci nám jasně dávali najevo,že se kvůli nám nepřetrhnou a podle toho to v příletové hale vypadalo. U stěny pod hodinami co ukazovaly o hodinu víc než u nás se opíral pupkatej  policajt se zpoceným čelem. Vypadalo to,že každou chvíli usne a kecne si na zem. Při vědomí ho asi udržovala jen cigareta co mu visela v koutku úst. Vůbec ho nezneklidňovalo,že na tý samý zdi co je o ní opřenej  visí  cedulka s přeškrtnutou cigaretou…. Jak jsem měl později možnost zjistit, když se v Řecku narodí dítě , zřejmě za ním místo placenty vypadne karton cigaret. Hulí tady každej a hulejí hodně.

Hromada cestujících byla naštěstí po nekonečné době zpracovaná a tak nám už nic nebránilo tomu,vejít do země antických hrdinů.

Taxi nás odvezlo do hotelu na východním okraji Athén a cestou jsme mohli ,,obdivovat“ ruch velkoměsta. Až na pár památek a  starobylé centrum jsou Athény na můj vkus ošklivé město. Takové neuspořádané, ulice jako by se architekt zbláznil , nikde v ničem žádný smysl nám známého systému kolmého napojování ulic. Ulice a uličky se všelijak proplétaly a provoz na nich byl prostě neuvěřitelný. Nejvíc bylo všude skůtrů s mladými lidmi. Ti se proplétali jak mezi auty která jim v zácpě překážela , tak mezi chodci po chodnících. To když už prostě nebylo na silnici dost místa. Z toho by jednomu stály vlasy na hlavě. Díky zplodinám z výfuků seděl nad městem jeho obvyklý společník – poklop smogu. Zajímalo by mě , na co tam, vlastně auta a motorky jezdily. Smrdělo to jako když se pálí guma.Myslím,že až se vrátím domů a někdo mě bude tvrdit,že můj Fordík se bez katalyzátoru zplodin nedostane do Evropský Unie, asi ho kopnu do prdele aby dolétl až sem do Athén a přesvědčil se na vlastní nos, na co že se to v  Unii jezdí…..

V hotelu jsem měli k dispozici  apartmánek ( postel strašně vrzala,ale náš první nápor přežila…) jenž tvořila ložnice , dále pak něco jako obývák a koupelna se záchodem. Nic moc,ale stačilo to. Káťa si potřebovala připravit nějaké papíry na obchodní schůzku a tak jsem jí nechtěl rušit a sešel jsem dolů k baru. Dal jsem si místní licenci piva Amstelu. Bylo studený a dalo se docela pít. Stálo sice na naše asi padesát korun,ale co to je pro dědice – milionáře s VISA kartou v kapse….

A tak jsem si cucal pivko,ale hlavou mě táhly černé myšlenky. Bylo mě pořád divný,že šlo o kokain. Pokud jsem věděl,tak ten se u nás zatím pořádně ani neobjevil. Na našem trhu vedl ,, náš“ pervitin a až na druhém místě za ním (pro svou vyšší  cenu) se vezl heroin.  Ale kokain ?! Pokud vím heroin  se k nám dostává takzvanou ,,Balkánskou cestou“ a nemá to k nám z Turecka kam se dostane odněkud z Afghánistánu zas až tak daleko. To kokain musí urazit mnohem delší štreku. Kokainová pasta se díky produktům potřebným k výrobě – listům koky může vyrábět jen někde ve Střední  nebo Jižní Americe. Kolumbie je asi nejznámějším producentem této sračky. No a z kokainové pasty se už dá kokain rafinovat asi kdekoliv , ale pořád je to lán světa než se výsledný produkt dostane k nám na Náměstí Republiky, nebo do Jindřišské ulice…. Musí se v tom točit šílený množství lidí a ještě šílenější množství peněz. Jak asi do toho řetězu zapadá náš studentík Tichý ?! Kdyby šlo o běžný dealery , vypadala by jejich debata na chodbě podle mě jinak. Bylo by to něco o tom ,že zboží si vyzvedni tam a tam a prachy za to doval tehdy a tehdy. Jaká tedy asi byla ta ,,tutovka“ co o ní mluvil ten Pavel?!Ten už určitě seděl,možná za nějaký krádeže nebo loupačky. Za to není zas tak velikej flastr a  vzhledem k jeho mládí a k faktu,že už je zase venku to tak mohlo být. Že by nutil Roberta k nějaký zlodějně ? ,, Jen“ ke zlodějně ?

No nedělal jsem si iluze,že by se mě povedlo nějak rozbít celej řetěz. Můžu  ale pár článků u nás poškodit a hlavně musím zjistit co s tím vším má Simona popřípadě jí z toho vytáhnout.  Tak jsem tak přemýšlel,jestli vůbec zvládnu rozkousat co jsem si ukousl….

V baru se objevila Káťa. Měla na sobě úžasně bílé lehounké  šaty které jí volně splývaly  kolem boků.Až teď jsem si uvědomil,jak je krásně opálená. Její kůže měla nádech starého bronzu a nádherně kontrastovala s barvou jejích šatů. Dlouhé vlasy barvy medu měla vyčesané a sponou z tmavého vyleštěného dřeva upevněné do tvaru rafinovaného drdolu. Jak to ty ženský proboha dělaj, že dokáží ve vteřině upoutat pohledy všech chlapů z okolí. Myslím,že nejeden Řek si musel při pohledu na tu krásu poposednout na židli…. Zamířila ke mně a já bublal jako tokající tetřev. Užíval jsem si fakt, že ta báječně vypadající  a pro místní borce exotická ženská si už za pár vteřin sedne ke mně.

,,Tak co si dáme ? Já už mám hlad jako vlčice…“ ,,No spíš jako kočka“ , pomyslel jsem si. ,,Veliká krásná kočka, něco na způsob lvice“.

Dali jsme si salát s olivami a sýrem  a   grilovanou rybu s bílým chlebem.Zapíjeli jsme to báječně vychlazeným  bílým vínem a já si zas jednou říkal, že jsou v životě  chvíle, kdy stojí za to žít…….

Pokračování příště...