Tanec s bílou smrtí - Kapitola šestá

S takovým množstvím drogy se mně nechtělo jen tak běhat po Praze a tak i když jsem měl hlad jako vlk, zamířil jsem domů s tím, že risknu obsah mojí ledničky.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

Naštěstí vajíčka snesla slepička a tak jsem si jich pár umíchal a bylo dobře. Co ale nebylo dobře a co mě dělalo starosti bylo množství drogy ukryté ve vložce. Nemám odhad na váhy ,ani neznám současnou cenu gramu na trhu ,ale něco mě tu nesedělo. Toho fetu bylo zkrátka moc ! Až moc na jednoho studentíka – i když relativně oběživa nepostrádajícího.A tak jsem nažhavil kontakty na lidi, co jsou v tomhle směru informovanější. Odpověď jsem očekával, na tuhle hromádku prostě ten mladej frája z otcova kapesného mít nemohl. Dalším telefonátem jsem si zajistil to ,že budu do hodinky vědět jestli je něco k mání na mladýho pana Tichýho.

Samozřejmě nic , byl čistej jako lilie a to nic co jsem zjistil mě bude stát nóbl večeři pro nenažranýho kámoše ,co mě to nic zjisti. No co,dám to tatíkovi do nákladů…

Takže Robert byl čistej,ale to nic neznamená.Do černocha by taky nikdo neřekl,že má světlé dlaně.

Na řadu přišla vložka. Opatrně jsem jí rozříznul žiletkou a pak jsem vysypal slušnou dávku bílého prášku z jejích útrob na čistý list papíru. Z něho jsem to nadělení přemístil do malého igelitového sáčku . Ten jsem důkladně oblepil lepící páskou a ten úhledný balíček jsem vstrčil do prezervativu. Protože jistota je jistota celé jsem to znovu oblepil páskou a šup do dalšího przervativu. Protože správný muž nevyjíždí bez ochrany,celou procedůru jsem ještě zopakoval s dalším prezervativem. Ty prezervativy jsou vůbec užitečný vynález. Vzpomínám si,jak našli skvělé uplatnění i u naší protichemické jednotky v Iráku při Operaci ,, Pouštní Bouře”. Tam posloužili jako ochrana proti všudy-přítomnému písku. Natažené přes hlavně samopalů SA-vz-58 dokonale zajistili že písek zůstane venku mimo hlaveň zrovna tak,jako mají zůstat spermie uvnitř… Ptáte se jak to vím ? Inu ,ehm , někdo těm našim potentátům co občas za naší jednotkou přiletěli do Kuvajtu a později i na území Iráku krýt zadky musel že jo….

To je ale zase úplně jiný příběh a možná vám ho budu taky někdy vyprávět. Teď se ale vraťme do mé kuchyně..

Vyndal jsem z ledničky novou plechovku oliv a po jejím otevření jsem část obsahu ( s bolestí v srdci ) vyhodil. Zbytek oliv jsem přelil do misky a dal do plechovky úhledný balíček s fetem.Pak jsem navrch vrátil olivy s nálevem a to celé jsem vstrčil dolu do lednice. Právě jsem se dopouštěl trestného činu – přechovávání většího množství omamné a psychotropní látky . Těžkou hlavu jsem si ale z toho nedělal. U mě v lednici to svinstvo určitě napáchá mnohem menší škodu než na ulici mezi lidma..

Jen jsem se musel usmát,když jsem si vzpomněl , kolikrát jsem byl osobně u toho,když jsme podobné balíčky našli poschovávané na stejných místech ,kde jsem ho ukryl já. Jednou jsme vlítli na nějaký Číňany na jednom panelákovém sídlišti . Jeli snad ve všech svinstvech od pašování lidí dál na západ ,praní špinavejch peněz ,kuplířství až po drogy a nedovolené ozbrojování. Vzpomínám si jak jsme u nich v lednici našli podobně zabalený drogy,tuším že šlo tehdy o heroin. V paměti mě to uvízlo snad proto,že jeden ten malej čínskej ,,obchodník” najednou vylezl rychle jako veverka na okenní parapet. Mysleli jsme si,že mu hráblo a že chce markýrovat sebevraždu. Jo,houby ! Kdybych to tehdy neviděl na vlastní oči neuvěřil bych tomu. Ten borec se doslova přisál ke zdi domu a s roztaženýma rukama a nohama , nehty zaryté do panelu prostě sjel až dolů !! Koukali jsme na to jak vejři a ještě že dole byli naši lidi,jinak by nám zdrhnul.Měl sice urvaný všechny nehty na rukou,ale tu jízdu přežil. Bylo to ze čtvrtého patra…Pak se o něm zjistilo,že je to nějaký učitel kung-fu. Vědět to tehdy,asi by jsme ho rovnou odstřelili a neriskovali si ho pustit na metr k tělu.

Tak o náplň bylo postaráno a tak jsem věnoval pozornost zbytku vložky. Měla tak jako asi i jiné kousky stejného určení takový ten lepící proužek pro fixaci v kalhotkách . Ten proužek byl přelepený krycí fólií a na té fólii byl nápis - ,,Afrodithé”. To byla podle řecké mytologie bohyně krásy a lásky zrozená z mořské pěny snad kdesi na Kypru. To bylo tak jediné,co mě ten nápis říkal.Nejsem znalcem podobného zboží na našem trhu ale měl jsem pocit,že jsem o téhle značce neslyšel. A že jich z televize při reklamách jednomu uvízne v hlavě dost… Že by šlo o dovoz ?! Příliš mnoho otázek,ale odpověď zatím žádná.

Krom vložky mám už jen adresu školy, fit-centrum je snad někde na Vinohradech a o žádné přítelkyni mladého pána tatík neměl ani páru. No moc toho zatím nemám.

Ráno jsem si šel zaběhat do lesoparku na rozhraní mezi Jarovem a Malešicemi..S povděkem jsem registroval,že kliků udělám zas o něco víc než před týdnem aniž by můj levý biceps protestoval. Dopřál jsem si vydatnou snídani ( ovesnou kaši s rozinkami,jogurt , banán a dobře půl litru pomerančového džusu ) a zavolal jsem panu Tichému. Na svém názoru nic nezměnil a já se měl dát do díla. Nadiktoval jsem mu číslo svého bankovního účtu,dohodli jsme se na záloze a na tom,jak mu buduvy účtovávat náklady.Informace mu budu ( pokud to půjde ) předávat vždy osobně v pátek v jeho obchodě na Smíchově.Tam mohu příležitostně dostávat i peníze v hotovosti potřebné na výdaje.

A tak jsem se vydal zasloužit si chléb svůj vezdejší a jal jsem se nápadně nenápadně očumovat před Robertovým gymnáziem . Škola byla nedaleko Náměstí Míru a časné odpoledne bylo svědkem mého prvního ,,kontaktu” s mým ,,objektem”. Vyšel v hloučku ostatních studentů a všichni se pomalu vydali směrem k metru. Pomalu jsem šel po druhé straně ulice a dobré bylo,že jsem si nemusel vůbec dělat těžkou hlavu s taktikou ,,sledovačky” tak jako tomu bývá při ..ostrých” akcích. V tomhle případě jsem stačil všechno sám , nebylo potřeba žádného týmu, který by si ,,tanga , pašu, banditu, svatého…”( a já nevím kolik přezdívek kdy mívají objekty sledování ) předával tak,aby dotyčný nemohl pokud možno stejnou tvář vidět kolem sebe vícekrát a neznervózněl. Nervózní nepřítel – nebezpečný nepřítel…

V tomhle případě to byla fakt rutina. Na Míráku se od skupinky spolužáků odtrhl a pomalu došel ke kostelu sv. Ludmily. Tam se posadil na schody pod ozdobným portálem velikých kostelních dveří. Atak jsem si sedl na lavičku po jeho pravé ruce a konečně jsem si ho mohl v klidu prohlédnout. Byl o trochu starší než na fotce v tátově kanceláři . Snad o rok – dva . Na sobě měl modré triko značky – ADIDAS , které volně splývalo přes béžové kraťasy a na nohou měl sportovní boty stejné značky jako tričko.Vedle sebe položil sportovní tašku ,která byla tak veliká ,že se mu do ní muselo vejít učivo na všechny čtyři roky gymplu. Oči měl schované za slunečními brýlemi nejmíň za patnáct stovek…. Prostě mládě povité ve zlatém hnízdečku. Rozhodně ale nevypadal jako feťák. Hlavu držel vzpříma , žádné ploužení tak typické pro oběti fetu. Žádné nervózní pohyby které cukají tělem toho,kdo potřebuje novou dávku život budící ( ale smrt nesoucí ) substance. Ani výraz obyvatele sedmého nebe – důkaz že už bylo žádané dodáno a už to tahá za nitky loutky. Nic ! Naprosto normální zjev.

Sakra buď je to celé jen nějaký omyl,nebo v tom ještě nelítá tak moc hluboko… Seděl , užíval si sluníčka a vypadalo to,že na někoho čeká. Ž by konečně nějaká ta dívenka ( můj Roby ?! Na to má dost času… ) ?! Dělal jsem že sedím na lavičce jen proto,abych si přečetl noviny,které jsem do té chvíle držel stočené v ruce. Rozložil jsem si Blesk ( protože kdo nečte Blesk – ví kulový …) a dělal jsem že čtu. Po očku jsem ho ale sledoval zpoza svých slunečních brýlí za dvě stovky…

,,To jsou věci co , mladej pane ?! Člověk aby se bál už i za bílýho dne viďte !!” Překvapeně jsem sebou trhnul a otočil se na pravou stranu k babce , jen o málo mladší než hnědý uhlí. Ukazovala kostnatým prstem na článek v novinách co mám rozložené na kolenou.Píše se v něm o stále unikajícím násilníkovi,který znásilnil už dvě mladé holky kdesi na Jižním Městě. Rozpačitě pokyvuji hlavou , že jako pravda,pravda ale v duchu si říkám - ,,ty bábo se nemusíš bát ani kdyby tady po náměstí běhalo celý stádo právě uprchlých nadržených trestanců. Leda by mezi nima byl nějakej nekrofil…”

Babka ještě něco drmolí,ale už si jí nevšímám.Otočil jsem hlavu zpátky ke schodům do kostela a ztuhnul jsem jako pařez ! Nad sedícím Robertem stojí moje neteř Simona a sehnutá k němu se s ním olizuje.

Doprdele!! To se mě snad musí jen zdát?!

Konec konců jsem chtěl vědět ,jestli má Robert nějakou známost a to teď tedy vím. Pomalu vybublávám a dávám si dohromady myšlenky. Hlavně mě nesmí Simona zahlédnout.

Ale na druhou stranu – proč vlastně ne ?? Můžu si zahrát na,,bezva strejdu”. Robert mě nezná a možná bych se mohl dozvědět něco ,co by mě bylo k užitku. Ale Simona ví,že jsem dělal u policie. Neví sice co , ale junáka by to mohlo vyplašit . A nebo pobavit , to záleží na nátuře…. Hlavně opatrně ! Bude to jako taneček mezi vajíčky . Bylo mě jasné,že je to jediná příležitost , kdy se k němu můžu naprosto přirozeně přiblížit. Při dalším setkání by mu mohlo lecos být podezřelé a už může být opatrný na jazyk.Obzvlášť jestli se Simona ukecne o mé minulosti spjaté s policií a nedej bože i o tom,že jsem teď soukromé očko. Teď ale chlapec nemá důvod cokoliv předstírat . Hlavně aby Simča neřekla hned čím jsem býval , čím jsem teď a on že si neřekne,čím bych mohl být pro něho… Pomalu jsem se zvednul a obešel jsem lavičku zadem a jakoby ven z parku.Ve skutečnosti jsem ale mířil pod stromy doprava a zpátky za kostel odkud jsem před chvílí přišel.Vyšel jsem zpoza kostela, oni se už naštěstí nelíbali , takže vlastně ani nejdu nevhod… Jdu směrem k nim a jen doufám,že si mě Simona všimne jako první. Hrajeme si přeci na náhodu že jo…

,,Jé ahoj Romane !!” Simona mě i když jsem její strejda říká odjakživa křestním jménem.Když se narodila byl jsem ještě mlíčňák.

Dělám překvapeného a jako bych si teprve teď všimnul , že je na světě kromě mně i někdo jiný.

,,No nazdar krásko , co ty tady ?!” Pak jsem se jako by zarazil při zjištění,že není sama.

,, ˇA nerad ruším,jako bych tady nebyl, nic nevidím,nic neslyším…” Směju se a Simona dělá na oko naštvanou.

,,Ty jsi hroznej Romane, to je jen můj kamarád Robert.”

Mladýmu se evidentně nelíbilo to slůvko - ,,jen” ,ale jen ať si zvyká chlapec. Ne všechno v životě bude skákat tak jak on bude pískat. Kdybych tehdy jen věděl …. Přišli dolů ze schůdků a Simona nás představila - ,,To je můj strejda Roman , brácha mýho táty. A to je Romane Robert, můj kamarád …” Já jí dám kamarád , směju se v duchu. Kamarád taky rád….

Stiskli jsme si s Robertem ruce, stisk měl suchej a pevnej, to se mu muselo nechat. Mimoděk si uvědomuji,že při podávání ruky měl ruku natočenou hřbetem nahoru a dlaní dolů.To mají ve zvyku lidé,co si jen neradi pouštějí někoho k tělu ,mají rádi své záležitosti pod kontrolou a hlavně pod pokličkou.

,,Kam razíte mládeži ?” Zahlaholil jsem a doufal ,že jim to nezní tak blbě a trapně jako to tehdy znělo mě…

Robert si mě mlčky prohlížel a protože jsme oba měli oči za slunečními brýlemi ,vypadalo to,jako když se na sebe dívají členové dvou ochranek při setkání znepřálelených stran.

,,Jdeme do fitka , je to jen tady kousek.”

,,No vidíš,já už nebyl v posilovně ani nepamatuju .” Snažil jsem se udržet nit hovoru. ,, A kde to tady je ?”

,, Je to tady kousek , na Vinohradský ulici. Glob – Gym se to tam jmenuje.” Pokračovala Simona. ,,Já tam vlastně byla snad jen třikrát , ale Robo tam chodí už skoro rok a je to tam docela príma . Viď Robe ?!” Robertovi se ale moc do hovoru nechtělo,tak jsem položil otázku přímo jemu , aby se musel zapojit.

,,Jaký jsou tam mašiny ? Mají tam dost ,,železa” ( výběr a množství činek ) ?” Na to se nechal chytit,byl rád,že může mluvit s někým ,kdo mu netvrdí,že v posilovně není pro něj dobrá společnost. A kdo ví co to vůbec posilovna je.Chudák malej,kdyby viděl naší posilovnu u URNA , asi by se počůral blahem.

,,Jak na vás tak koukám,asi máte odcvičíno hodně co ? Je to na vás vidět .” Povídá Robert a znalecky si při tom prohlíží moji muskulaturu rýsující se pod trikem. Najednou Simona otevřela pusu a začala- ,, On Roman je bývalý…” ,,Hele ,co by jste tomu řekli,kdybych vás tam vyprovodil a trochu se tam rozhlédl ?” Skočil jsem jí do řeči dokud nebylo pozdě.

,,Jen bych tam nakoukl a hnedle bych zas šel.Nebojte se ,nebudu vám za křena…” Spiklenecky jsem na oba zamrkal a s povděkem jsem zaregistroval,že mladej trochu pookřál.,, Jé to je bezva nápad , tak půjdeme. Je to fakt jen kousek.”

A tak jsem se s nimi vydal do ,,jámy lvové” , kde čekal další článek řetězu zvaného kšeft s drogou. Měl Jugoslávské jméno ten ,,článek”a moc velký kus života už před sebou neměl… To jsem tehdy nevěděl ani já ,ani on a už vůbec ne ten,kdo ho bude mít na svědomí…

Pokračování příště...