Tanec s bílou smrtí - Kapitola čtvrtá

Sítě na klienty v podobě inzerátů byly rozhozené a pár známých ze světa stínů slíbilo ,že se pozeptají po někom,kdo by mohl potřebovat pomoc s něčím,co z jakéhokoliv důvodu nechce hnát oficiální cestou.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa .

.

. Sice jsem nečekal žádnou velikou rvačku o mé služby, ale po pravdě to, že se neozve nikdo, jsem nečekal. Naštěstí mě netrápila otázka peněz a tak jsem tomu zatím nechával volný průběh. Řekl jsem si, že by neuškodila taková menší dovolená a tak jsem po nevím jaké době zabalil pár cajků potřebných k chytání ryb a po jednom zavolání ( to abych zjistil, jestli budu vítán ) jsem vyrazil směr Jih. Zakotvil jsme v jedné menší vísce u Strakonic, kde už mě čekal kamarád, se kterým jsem kdysi jako strážmistr šlapal chodník na jednom pražském okrsku. On to u policie zabalil už před pár lety. Jeho žena zdědila po rodičích kus země co jim stát vrátil v restitučním řízení. Ten plácek náhodou tvořil břeh řeky Otavy a tak tam po troše investic vyrostl sice malý, ale hezký a čistý chatičkový kemp. Chatka číslo osm s dvěma palandama mně byla na čtrnáct dní k dispozici a tak jsem vypnul mobil, dal ho dospodu vojenského pytle a užíval si jako už dlouho ne. Parádně jsem si zarybařil a každej večer jsem trávil s bývalým parťákem Michalem v místní hospůdce. Cucali jsme strakonický pivo – Nektar a musím bohužel říci, že ( alespoň tehdy) to byl pro někoho jako já, který jsem byl zvyklý na smíchovský Staropramen strašnej zážitek. No, ale fakt je, že jsem po celou dobu co jsem tam byl, neměl potíže se zácpou…

Všechno pěkný ale i nepěkný jednou končí a tak jsem si to hasil jedno nedělní odpoledne zpátky k matičce Praze.

Poštovní schránka u mého bytu na žižkovském Jarově byla plná nesmyslných reklamních letáků a tak jsem tu nadílku začal hezky zpracovávat do úhledné koule. Jak to tak mačkám, všiml jsem si, že jeden z papírů je trochu jiného typu. Opatrně jsem ho narovnal a bylo vidět, že je z kvalitnějšího materiálu než reklamní svinstvo, se kterým ležel ve schránce. Byl to kvalitní dopisní papír a na něm zřejmě plnícím perem pár napsaných slov .

,,Pane Slámo, ozvěte se prosím co nejdříve budete moci. Děkuji.“

Následovalo telefonní číslo a to bylo všecko. Žádný podpis, žádné datum. Nic... Písmo se mně zdálo psané vypsanou mužskou rukou a tak jsem si tipnul, že půjde o dobře situovaného chlápka středního, nebo pozdně středního věku. Pozorně jsem si prohlédl to telefonní číslo, ale absolutně nic mně v mé paměti nedocvaklo. Polda a i polda bývalej naštěstí ví, jak si k neznámému číslu dosadit to správné jméno a tak jsem zavolal na místo, kde někdo sedí i v neděli navečer a kde jsem znal pár lidí… Trvalo to jen chvilku a znal jsem jméno ,,svého muže“. Pán se jmenoval Jiří Tichý a adresa prozrazovala, že pan Tichý má svůj hlavní stan na rozhraní Hlubočep, Smíchova a Radlic. Vůbec nic mně ty informace neříkaly a protože kdo se hodně ptá - hodně se dozví, vytočil jsem to číslo a čekal na hlas pana Tichého.

V aparátu to třikrát cinklo a ozval se hlas nějaké mladší ženy.

,,Prosím ?!“

Nesnáším lidi co se nepředstaví potom co zvednou sluchátko, ale polkl jsme poznámku, že tady je taky ,,prosím“ a co nejslušnějším tónem jsem se té neznámé představil a zeptal jsem se, jestli bych mohl mluvit s panem Tichým. Kočka asi čekala, že bude volat někdo jiný a tak o poznání otrávenějším tónem řekla jen - ,,moment, já vás přepojím…“

Sakra to žijou na zámku nebo co?! Ve sluchátku to cvaklo a do ucha se mě vlinula notoricky známá skladba od Beatles.

,,Tichý, prosím?“ No alespoň někdo je u nich doma slušně vychovaný a nestydí se za své jméno…

,,Dobrý den, jmenuji se Sláma, Roman Sláma a měl jsem od vás lístek ve své chránce…“

Na lince bylo najednou ticho jako v hrobě . Pak se pan Tichý ozval tichým hlasem co tak hezky korespondoval s jeho jménem a zeptal se mě.

,, Pane Slámo, měl byste prosím zítra dopoledne na mně trochu času?“

Pár vteřin jsem dělal jako že se snad probírám listy diáře který jsem nedržel a po chvilce jsem mu řekl, že - ano mezi desátou a jedenáctou by se snad ždibek času našel … Záleží na tom, kde bychom se sešli. Pokud by to bylo někde poblíž centra, nevidím problém.

,, Výborně“ reagoval můj telefonní partner a dal se do vysvětlování.

,,Víte kde stával na Smíchově tank?“ Ubezpečil jsem ho, že jsem ho jako školák ve dnech výročí za bolševika musel navštívit nesčetněkrát...

,, Tak to je dobře, ( netušil jsem, jestli je dobře to, že vím kde tank byl, nebo jestli je dobře, že jsem tam chodil vzdávat hold našim osvoboditelům...) tak půjdete prosím po stejné straně ulice směrem k metru a po chvíli půjdete okolo Starožitnictví. Patří mě a já tam zítra budu v kanceláři po celé dopoledne až asi do dvou hodin. Přijďte kdy se vám to během té doby hodí a prodavačka mě hned jak dorazíte uvědomí.“

Mluvil pomalu a tiše. Podle hlasu jsem se v odhadu věku trefil a ta dobrá situovanost se asi vzhledem k jeho obchodním zájmům také potvrdí. A tak jsem řekl, že jsme domluvení a položil jsem sluchátko. Žádné otázky jsem nepokládal, ani se to asi neočekávalo. Určitě ne po telefonu. Něco mě říkalo, že půjde o průser v rodině a pan Tichý asi měl na paměti druhý aparát kdesi v jiné části domu…

,,Dobrý den, posaďte se prosím. Dáte si kávu, čaj, nebo snad minerálku ?“

,,Minerálku bych prosil jestli je to možné.“ Nic neudělá na intelektuála větší dojem, než když slastně přivíráte oči nad sklenkou s praskajícími bublinkami… V odhadu jsem se seknul jen o pár roků. Mohlo mu být tak nejvýš pětapadesát. Nevím jakou měl představu on o mě. Pan Tichý viděl před sebou chlapa sto osmdesát sedm čísel velkého, váha někde těsně okolo metráku, ale nic z toho nebylo sádlo. Vlasy mám hnědý, na ježka ( zvyk je železná košile…), na sobě jsem měl značkové světlé džíny, tmavě modré sportovní sako od pana BOSSE a pod ním světle hnědou košili s rozhalenkou. Boty z kůže byly stejné barvy jako košile a měl jsem je vyleštěné do bezchybného lesku.

Celkem fešák co říkáte…?

Můj protějšek měl celkem tuctový obličej, v pase by mohl rozhodně zhubnout a asi proto, že nebyl zrovna čahoun, vypadal jako chlápek, co ho snáze přeskočíte než obejdete. Jeho oblek ale byl rozhodně z kvalitního materiálu a dal bych krk na to, že byl šitý na míru.

Ale čert vem hadry, ty si na sebe umí vzít kdejakej blb. To ale pan Tichý už od pohledu rozhodně nebyl. To snad ani v jeho branži dost dobře nešlo.

Po úvodních zdvořilostech se dal hned do řeči o tom, kde že ho tlačí pata a já jsem ocenil, že jde k věci a neztrácí čas zbytečným plácáním.

,,Mám dvě děti pane Slámo, s dcerou jste hovořil, když jste telefonoval. S ní je naštěstí vše v pořádku. Studuje práva a příští rok bude končit. Můj problém se týká mého syna. Je nyní v tom obtížném věku, za měsíc mu bude osmnáct. Až donedávna bylo vše v pořádku i s ním, ale před časem se úplně změnil …“

No nazdar říkal jsem si v duchu. Tak můj první případ a já budu muset stárnoucímu tatíkovi vysvětlit, že příroda je mocná čarodějka a puberta se bohužel nevyhýbá nikomu.

Jak se ale ukázalo, věc byla mnohem, mnohem složitější. V budoucnu bych dal nevím co, kdyby mohlo jít jen o problémy běžného puberťáka. Tichý jako by mě četl myšlenky pokračoval dál se svým vyprávěním.

,,Víte, je to opravdu moc chytrý a nadaný chlapec. Od mala hraje velmi slušně tenis a jak se také ukázalo, má talent na jazyky. Studuje na jazykovém gymnáziu, ovládá brilantně angličtinu, francouštinu a v němčině udělal na škole také obrovský skok kupředu. Má velmi slušný přehled o problematice obchodu odemne a základy účetnictví mu zas vštěpuje jeho matka – moje žena. Ta provozuje účetní firmu. Až donedávna jsme měli se synem veliké plány. On sám pokládal za samozřejmost, že půjde po gymnáziu studovat na vysokou školu ekonomickou. Všechny plány se však nyní bortí jako domeček z karet. Robert totiž najednou ztratil o všechno jak se zdá zájem. S tenisem skončil, už ani nechodí běhat, což byla taky jeho veliká záliba. Občas snad jen zajde kamsi do jakéhosi fitcentra. To ale moc rád nevidím, myslím si, že pro chlapce jako je on, tam není zrovna ta nejlepší společnost… S jeho studijními výsledky to jde tak z kopce, že když jsem se to dozvěděl, úplně jsem se zděsil.

Před několika týdny jsem s ním chtěl o něčem mluvit a tak jsem za ním zašel k němu do pokoje. Vešel jsem dovnitř a on tam stál a měl najednou výraz, jako bych ho přistihl při něčem, co jsem neměl vědět. Byl celý bledý a tak jako by mě připadal rozklepaný. V očích měl takový zvláštní výraz že jsem se zděsil a raději jsem od něho z pokoje odešel. Vůbec jsem nevěděl na co se ho mám zeptat a jestli se ho vůbec na něco ptát mám… Druhý den, byla to sobota, moje žena uklízela po domě a také nakoukla do synova pokoje. Chtěla vědět, jestli tam nemá moc veliký nepořádek – znáte děti…“

Neznám - naštěstí ještě ne, pomyslel jsem si a uskrl jsem minerálky.

,,Robert byl zrovna někde mimo dům a tak žena zběžně prošla pokoj, posbírala nějaké drobnosti, špinavé prádlo co se mu tam válelo a při tom jí upadla jedna jeho ponožka na zem. Tak se pro ni sehnula a při tom uviděla pod postel. V koutě u zdi, hned vedle nohy postele spatřila něco bílého. Myslela, že je to nějaký kapesník, tak se pro to natáhla. Bylo to ale skříplé za nohou postele a když se to snažila uvolnit, kousek se odtrhl, ale jí se to podařilo vyndat. Hned běžela za mnou do pracovny a ukázala mě tento neobvyklý nález.“

Při těch slovech pan Tichý otevřel zásuvku svého stolu a podal mě přes stůl bílou obálku. Nebyla zalepená a něco bylo uvnitř. Nakoukl jsem dovnitř a zarazil jsem se.

,,Skutečně neobvyklý předmět nalezený v pokoji mladého muže viďte…?!“

Pan Tichý kouká na mě a já zas na svou ruku ve které držím dámskou hygienickou vložku…

To musí být fakt zlej sen.Tak já mám snad nějakýmu puberťákovi co o sobě nejspíš zjistil, že je teplej ( a snad si potrpí i na dámskou pohotovostní výzbroj ) domlouvat, aby se řídil příkazy Bible a nebyl teplej?! V mojí tváři se asi daly přečíst moje myšlenkový pochody. Tichý se na mě pořád díval s tím svým výrazem klidného nešťastníka a skoro zašeptal - ,, podívejte se prosím pozorně na ,,tu věc“ ze všech stran !“

Pobavilo mě, jak se důsledně snažil nenazvat vložku vložkou, nicméně jsem ho poslechl a ,,tu věc“ jsem začal otáčet v ruce a pečlivě zkoumat. A tak jsem si všiml, že jak paní Tichá nejspíše tahala ten poklad z pod nohy od postele, opravdu kousek odtrhla. Jen docela malý kousek, ale stačilo to…

Z roztrženého růžku se do mé dlaně vysypala trocha bílého prášku…

Nejsem odborník přes vložky a vytištěná značka která byl k vidění na přelepovacím proužku mně také nic neříkala. Co ale tuším je fakt, že se jen těžko při výrobě normálně plní nějakým bílým práškem. Opatrně jsem si k prášku přičichl a okamžitě jsem měl zježené chlupy na předloktích. Olízl jsem si špičku malíčku a lehce jsem olízlou část otřel o trochu prášku ve své dlani. Pak jsem špičkou jazyka přejel zlehka po pocukrovaném konci mého prstu. Jasně jsem cítil, jak mně špička jazyka znecitlivěla a jako by mně na ní zabrnělo. Tak trochu pocit, jako když si olíznete kontakty na ploché baterii.

Zamyšleně jsem se podíval na pana Tichého a viděl jsem v jeho očích otázku, kterou se bál vyslovit nahlas.

Nakonec se ale pochlapil a vyhrkl - ,, Doufám že to není…?!“

,, Ano pane Tichý. Bohužel podle všeho je to kokain…!“

Pokračování příště... 

.