Každý dům, každý pahorek, okolo kterého jede váš konvoj, jako by k vám vysílal jasný signál, že si koledujete o průser. Je někdo s RPG támhle na té střeše, nebo snad tam za tou hromadou kamení? Proč najednou směrem od silnice po které jedete, utíkají děti i dospělí pryč, co nejdál?
Vědí něco, co pochopíte za pár vteřin, až zabuší střely do boků vašeho humvee?
Každá zatáčka je jako tlama věčnosti, nestíháte se otáčet a pokrývat mířidly kulometu všechny směry, ze kterých to může každou chvíli přijít.
Kamarádi sedící pod vámi na vás spoléhají, doufají, že máte oči všude, a vy byste raději seděli dole s nimi, alespoň trochu krytí před případnou palbou.
Potíte se jako prase, zkoušíte si pro dodání odvahy pozpěvovat, ale ztrácíte slova písničky, sotva s nějakou začnete, to vždycky, kdy se vám splaší dech. Říkáte si, k čemu je vám elektronická ochrana, k čemu vrtulník nad hlavou, když ani jedno z těch opatření nemůže mít vliv na tlakovou desku zahrabanou jen pár centimetrů pod prachem cesty, desku, která spustí výbuch, co vás vyhodí až do nebe.
Nebo shodí do pekla...
Za jednou zatáčkou to kdysi přišlo.
Zem se otřásla, všechno se naklonilo, vzduch z plic byl vysátý neuvěřitelnou silou, a všude černej dým. Mezi tím vším pršel z nebe prach a kameny. Bolest v zalehlých uších, krev stékající po krku, a hučení plamenů, které neslyšíte, ale vnímáte celým tělem. Snažíte se vstát, ale nohy jako by vám vůbec nepatřily, nestihnete dát před sebe ruku a zase klečíte v prachu.
Všechno vnímáte jako ve zpomaleném filmu, přesto se vám celý děj slije do jedné vteřiny, ze které si až později vybavíte něco detailního.
Nevnímáte zprvu ani svou bolest, ani hrůzu nad tím, co vidíte že zbylo z vašeho kamaráda. Když máte štěstí, jsou okolo vás lidé, kteří jsou na tom o něco líp. Lidé, co se postarají, když vy na to nemáte.
Bolest přijde až mnohem později, ale kéž by to byla jen ta bolest těla...
A konvoj jede dál...