A bůh války Mars věděl...

Našel je nějaký houbař. Děda hledal podzimní plody přírody v lese kousek od Příbrami, ale našel jen plody násilí, krutosti a sadismu...

Můj přítel do ,,nepohody", Walther PPK

V úterý ráno okolo osmé hodiny mě probudil telefon.

,,Čau Romane, byl bych ti vděčnej, kdybys hodil zadkem a do hodiny zahřejval židli u mě v kanclu. Pohni sebou!!!”

Cvak! Nic víc, nic míň. Zdál se mně nějak rozčílenej a tak jsem ho poslechl a hodil sebou. A tak jsem za necelou hodinu seděl u Patrika v kanceláři a snášel jeho zkoumavý kukuč.

,,Hochu, nevím proč jsi sháněl informace na toho potetovanýho cikána, ale vím, že teď to budu chtít slyšet! Takže co s ním máš společnýho a proč se o něj zajímáš?!”

Civěl jsem na Patrika jako máslo na rozpálenou pánev a netušil jsem, co ho vede mluvit se mnou tímhle stylem.

,,Patriku, mohl bys mně říct o co ti jde? Já se na toho fracka ptal jen ve věci úplně normální prověřovačky, nic vážnýho. Jen jedna panička…”

,,Ale hovno ,,jedna panička” kamaráde! Já chci slyšet o co ti šlo opravdu rozumíš! Končí prdel hochu, jde o vraždu…!”

,,Ježíši Patriku neblbni, já neměl důvod někoho sejmout, natož pak nějakýho smažku z Nuslí… Šlo mně jen o to, že moje neteř chodí s klukem a ten zas se zná s tímhle pokérovaným frájou. Já jen nechtěl, aby se Simona do něčeho namočila…”

Patrik vyvalil oči a pomalu si sednul na židli. ,,Poslyš Romane, jak se jmenuje ten kluk co chodí s tvou neteří a jaký příjmení má ta holka ?”

Neteř se jmenuje Simona Slámová je to dcera bráchy a ten její šamstr se jmenuje Robert…”

,,Robert Tichý viď ?” Zašeptal Patrik a já cítil, jak se ve mně cosi sevřelo.

,,Patriku co se kurva stalo? Proč znáš Roberta…?

,, Romane, mluvil jsi od neděle s bráchou ?” Odpověděl mi Patrik otázkou.

,,Mluvíme spolu tak jednou do měsíce, zavoláme si, občas zajdem na pivo. Znáš to…”

Patrik se mně díval přímo do očí a pak to z něj začalo lézt jako z chlupatý deky.

,,Je mi moc líto kámo, že to musím bejt zrovna já co ti to řekne, ale asi to jinak nejde. V neděli dopoledne jeden houbař na Příbramsku našel v lese tři těla mladých lidí. Dva kluky a jednu holku. Všichni tři byli zavražděný…"

,,Ježíši Kriste Patriku! Snad nechceš říct že…?!”

Patrik jen kývnul hlavou a bylo to, jako by tu šílenou pravdu zařval na celej barák. ,,Ta dívka byla podle všeho tvá neteř Simona, jeden kluk se jmenoval Robert Tichý a ten druhej kluk měl na ruce vytetovanýho hada ovinutýho kolem krucifixu. Ten se jmenoval Pavel Horáth…”

,,Kurva Patriku jak?! Proč ?!” Do očí se mně nezadržitelně draly slzy a já neměl sílu je zadržovat.

Patrik vytáhl ze stolu láhev whisky, tu láhev, co jsem mu minule přinesl já a nalil koňskou dávku do dvou sklenek. Připomnělo mně to setkání s Tichým v jeho obchodě, jenže dnes jsem to byl já, kdo potřeboval berličku z alkoholu. Patrik mně nechal pár minut, abych se vzpamatoval. Bůh ví, že jsem to uvítal.

,,Ví o tom už můj brácha?” Šeptl jsem hlasem, který jsem ani já nepoznával.

Jo, rodiny už byly informované. Proběhla i idetifikačka na soudním. Bojím se, že tvá švagrová to odnesla dost těžce, odvezli ji ze soudního rovnou do Bohnic. Totálně se zhroutila…

,,Čemu se divíš doprdele! Bylo to jejich jediný dítě kurvafix!!!” Řval jsem na Patrika, jako by za to mohl on.

,,Proč jí doprdele Simonu ukazovali? Snad jí mohli ukázat jen bráchovi. A vůbec, co Petr? Jak ten je na tom?” Pomalu jsem nad sebou zase získával kontrolu a Patrik to uvítal tím, že mně dolil do skleničky ohnivou vodu.

,,Je to silnej chlap, jako ty. To víš, taky byl na sračky, ale myslím, že se z toho dostane.”

No, to je útěcha pomyslel jsem si. ,,Patriku, ptal jsem se tě – JAK ?! A jakto, že o tom víš ty? Vy ,,drogáci” přeci normálně mordy nejedete?! Tak jakto, že to se mnou řešíš ty?! Patrik mně položil dlaň na ruku, což by jinak za jiných okolností stoprocentně neudělal. ,, Romane prosím tě, víš určitě že chceš slyšet podrobnosti? Nechceš přijít třeba zítra až se ti to trochu…”

,,Patriku kurva neser mě a říkám ti to naposled”, celý jsem se klepal. ,,Nezapomeň že tady mluvíš s chlapem od fochu! Tak si laskavě odpusť to kecání okolo a jestli jen trochu můžeš, tak mi řekni všechno co víš. Stejně se to dozvím, tak proč to neslyšet od kámoše. Věř mi, že to tak bude pro mě lehčí…” To jsem si myslel, ale lehčí to nebylo…

,,Zatím ti nemůžu v tuhle chvíli ani já, ani nikdo jiný, snad kromě vrahů, říct kdo a proč. Můžu ti jen říct jak…Včera proběhly pitvy a ty prokázaly, že oba kluci zemřeli na následky násilného předávkování kokainem. Měli toho v sobě tolik, že by to zabilo čtyři slony. Oba byli surově zbití a droga, jak už jsem řekl, jim byla nepochybně píchnutá násilím. Proto se to dostalo sem k nám na protidrogový. Ten Horváth měl škraloup, ale ne u nás. Seděl dva roky za nějaký autíčka, co dělal ještě s dalšíma drbanama. Tam od tud měl nejspíš toho vytetovanýho hada… Pokud jde o Simonu tak…” Zase se zarazil a honem schoval rty ve skleničce s whiskou.

,,Romane já vážně nevím, jestli ti to mám říct….” Pak se mně podíval do očí, mírně kývnul hlavou a řekl jen -,, no tak fajn.” A pokračoval.

Simona byla Romane krutě mučená, nikdy jsem o něčem podobným u nás neslyšel. Strhali jí nehty ze všech prstů. I na nohou. Já osobně si myslím, že něco chtěli moc vědět a zaměřili všechnu pozornost hlavně na ni. Stoprocentně se to, co se chtěli dozvědět dozvěděli, ale vypadá to, že se jim ta řezničina líbila. Nakonec rozpálili asi autogenem skoro metrovou železnou tyč a tu jí narvali mezi nohy až někam do břicha… Romane prosim tě, nenuť mě už o tom dál mluvit. Do prdele já viděl jejich fotky….”

Ohromeně jsem na Patrika zíral a pomalu jsem cítil rostoucí vztek v útrobách. Tak spalující nenávist a chuť zabít ta neznámá monstra holýma rukama, jsem ještě nikdy nepoznal. Sklenka se zbytkem whisky v mé dlani explodovala díky sevření mých prstů. Nechápu, že jsem nebyl potom ani trochu pořezaný od střepů, ale na to jsem v tu chvíli nemyslel. Nedokázal jsem si ani představit tu nepředstavitelnou agonii a bolest kterou musela ta krásná mladá holka, kterou jsem znal od miminka, vytrpět. Poprvé v životě jsem se začal modlit, aby opravdu existovalo peklo. A já udělám všechno proto, abych se tam dostal i já. A tam si je najdu, ty zkurvysyny zkurvený. Ale lepší bude je najít už tady a poslat je tam vlastnoručně. Ať je nade mnou Bůh nebo Ďábel, já přísahám, že to tak bude!

Trvalo mně snad čtvrt hodiny než jsem se vzpamatoval. Patrik mezi tím uvolnil ze sevření mé dlaně střepy skla, které byly před chvilkou sklenkou a vyhodil je do koše. Sáhl jsem rovnou po celé láhvi a lokl si přímo z hrdla.

Pak jsem se Patrika zeptal na okolnost která mě najednou připadala důležitá a zvláštní.

,,Patriku, jakto že jste tak rychle měli totožnosti obětí ?” Fakt že jsem automaticky vklouznul no odborné hantýrky svědčil o tom, že začínám získávat půdu pod nohama.

,,Většinou přeci je největší problém přijít na to, kdo jsou. Taková piplačka s přiřazením správného jména na cedulku uvázanou na palec u nohy nebožtíka stojí vždycky hromadu času..."

,,No to je právě to zvláštní na celý tý věci. Všichni tři měli totiž u sebe všechny svoje doklady. Jako by to měl být někomu vzkaz, a jako by byl účel, aby se vědělo kdo jsou. Horváth měl dokonce i papíry od auta. Šlo o starou Škodovku 105, která se pak našla pár kilometrů dál. Nebyla kradená a byla řádně přihlášená na toho Horvátha. Jak jsi říkal, tak jsi byl tou dobou v Řecku, tak asi nevíš, že tady ve čtvrtek a v pátek dost lilo. Podle pitevních protokolů zemřeli ti tři někdy v druhé polovině noci ze čtvrtka na pátek.Takže kluci z mordparty moc stop nemají. Alespoň to tvrdí, ale to víš, ti sedí na informacích vždycky a nebýt drog v žilách těch kluků, tak o tom ani nevím.

Domů mě odvezlo neoznačené policejní auto se šoférem, co se na nic neptal a já byl rád. V hlavě jako vymetýno a nemohl jsem se za boha na nic soustředit. Budu muset zavolat bráchovi, ale dnes ne, nemám na to sílu. Už někdo předemnou někdy řekl, že život stojí za hovno?!

Ležel jsem na posteli a můj mozek se začínal pomalu dostávat do normálu. Otázka ovšem je, co je to po takovém šoku normál… Bylo mi jasné, že že to, co se odehrálo kdesi u Příbrami ve čtvrtek v noci, se nestalo na tom místě kde je našli. K tomu bylo třeba nějaké odlehlé budovy a nástrojů. Autogén… Proč ale Příbramsko? Co tam dělali? Do čeho je ten parchant Dymič vlastně navlíkl?!

Dymič!!! To je ten, co mně odpoví, přísahám bohu, že bude zpívat. Probíral jsem si, jestli říct policii všechno co jsem věděl. Konečně je to jejich práce a já jsem přeci už z kola venku… Hovno!!! Nejsem! Kdyby zařvali jen ti dva kluci, asi bych se nerozmejšlel a šel na kriminálku a tam zvonil jak zvoník od matky Boží. Jenže šlo o Simonu a já nedovolím, aby ti gauneři, co jí to udělali, žili dál v klídku jen proto, že nějakej fouňa nedá dohromady dost důkazů a oni třeba budou (pokud by je vůbec někdo vypátral) zproštění viny v plném rozsahu… Všechno co jsem zatím zjistil si mohli poldové zjistit taky. Otázka byla, co se dozví teď po vraždě, od starého Tichého. Jestli ale Tichý pustí, že našel u kluka kokain a ten mně předal, tak budu lítat v pěkný porci hoven. Vstal jsem z postele a šel jsem k lednici. Vyndal jsem plechovku s olivama a udělal jsem to, co jsem měl udělat už dávno. Rozřízl jsem sáček s koksem a vysypal ho do záchoda. Za současného stavu věcí bylo nebezpečné mít ho dál u sebe. Šel jsem ke skříni a otevřel jsem kovový trezorek, co mám ukrytý dole pod vrstvou prádla. Tam leželi moji přátelé do nepohody. ,,Srdcová dáma” – Beretta 92 FS a revolver Astra 357 Magnum. To byly moje ,,ofiko” přihlášené zbraně. Pak jsem ale v trezorku ještě, krom nábojů, měl jednu zbraň. Šlo o Walthera PPK. Ten se do mé skříně dostal po dlouhé a asi spletité cestě. Jeden můj kamarád (na jméně nezáleží) zůstal po vojně u armády a stal se příslušníkem Čtvrté brigády rychlého nasazení. S tou se dostal do mise ve válkou rozvrácené Bosně. Tam se dalo přijít snad ke všem druhům zbraní jaké si lze jen představit. On si mimo jiné přivezl i Walthera, co jsem právě držel v ruce. Stanovil si cenu, já jeho požadavek splnil a Walther se stal mým majetkem. Nikdo u nás nemohl vypátrat původ té zbraně a já si ji schovával ,,pro strýčka” příhodu, kdyby se někdy stalo něco, a já potřeboval ,,černou” zbraň.

Ta chvíle přišla a strýček příhoda mně poklepal na rameno… Naučenými pohyby jsem se přesvědčil, že je komora prázdná a párkrát jsem zbraň natáhl a zmáčkl spoušť. Suché klapnutí úderníku mě okamžitě vrátilo v duchu do doby mého působení u URNA. Ta vůně oleje na zbraně a spáleného korditu mně rozechvěla každý nerv v těle. Jak se tehdy zdál ten svět jednoduchý. Tam byli ti zlí a my byli ti hodní. Člověk dostal instrukce a rozkaz a šel nakopat gaunerům prdel. Jenže kdo mně dá instrukce teď?! Kdo poví kde hledat a koho ? Jak nebezpeční,, oni” jsou a jakou můžu čekat palebnou sílu, co se postaví proti mně? Nebezpeční jsou, to bylo jasné, ale něco jinýho je zmasakrovat dva mlíčňáky a jednu mladou holku, a nebo mít proti sobě nezdravě nasranýho bývalýho příslušníka elitního policejního útvaru. I když jsem měl jednu ruku funkční tak na padesát procent, pořád jsem představoval faktor, který je třeba brát vážně. Jestli existuje bůh války Mars, musel mít tehdy ze mě radost.

Potlačil jsem v sobě veškeré myšlenky na etiku a úctu k zákonům. Vím, bylo to špatné, ale pomohlo mně to jít dál. Napáskoval jsem dva zásobníky, co jsem měl k Waltherovi. Jeden jsem zastrčil do pažby zbraně, natáhl závěr, a s palcem na kohoutku a se zmáčknutou spouští, jsem opatrně spustil kohoutek do bezpečné polohy. Pak jsem zajistil pojistku a přítel Walther byl připravený. Druhý zásobník putoval do malé sumky, co se dala připnout na pásek u kalhot. Pak jsem vytáhl ze skříně svůj bojový nůž. Jeho ostří bylo bez vady a já spíš jen pro formu jsem jím párkrát přejel po brusném pruhu kůže stejně, jako to kdysi dělávali holiči při broušení břitvy. Světlou vazelínkou jsem lehce natřel čepel a zasunul ho zpět do pouzdra.To je opatřené jakýmsi klipsem, za který se dá připnout kamkoliv uvnitř oděvu. Do poutek kalhot jsem nasoukal za pásek slabou, asi pět milimetrů v průměru, šňůrku z padákového hedvábí. Byla dlouhá asi sedmdesát centimetrů a na každém konci byla opatřená kovovým kolíčkem. S tímhle tichým, ale stoprocentně efektivním nástrojem na výrobu mrtvol jsem se naučil zacházet na vojně. Už jsem vám říkal že jsem sloužil v Chrudimi? Neříkal? No těm z vás ,,co vědí”, nemusím říkat víc. Těm co netuší o čem je řeč, nemá asi cenu nic vysvětlovat… Snad jen, že jsem nosil na hlavě červený baret, který když se obrátil porubu, rázem změnil svou barvu a podobu na hromádku zeleného jehličí… Tam to vlastně u mě všechno začalo…

Chvíli jsem se ještě mazlil se svou ,,oficiální” družkou Berettou, abych ji potom i s Astrou 357 uložil zase do trezorku ke spánku. Udělal jsem to samé a usnul jsem. V hlavě jsem měl plán a v srdci odvahu ho provést. Štěstěna přeje odvážným a připraveným, a bůh války Mars věděl, že já připravený byl …

P.S:- Tenhle text je ukázkou z mojí knihy - Tanec s bílou smrtí.