Bouře ve vlnách času… (krátká povídka na pátek)

„Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu nevěřil…“, říkal si doktor Portland a znovu se pozorně zadíval na fotografie nástěnné malby, odkryté na stěně dávného chrámu…

Na archeologickém průzkumu, který probíhal na území dnešní Sýrie, tam, kde se kdysi nacházela říše bájných bojovníků – Chetitů, pracoval doktor Portland se svým týmem už celkem druhým rokem.

Před třemi týdny se jim podařilo objevit první základy jakéhosi chrámu, který podle všeho vznikl někdy v letech 1341 – 1323 př.n.l.

V té době umírá mladý egyptský faraon Tutanchamon a jeho mladá vdova Anchesenamon, třetí dcera krále Achnatona a královny Nefertiti, teskní skutečností, že ze svého svazku s faraónem nemá syna – dědice trůnu.

Chetitský král Šuppiluliumaš I., jehož chetitská říše se rozkládá právě i, mimo jiné, na území dnešní Sýrie, k ní na její žádost posílá svého syna, Mann Anzu, aby se díky jeho manželskému svazku s egyptskou královnou rozšířila říše Chetitů i o Egypt.

Princ je ale cestou zavražděný, snad lidmi, kteří si nepřejí vidět Chetitu na egyptském trůně, a mezi egyptským a chetitským národem tak trvá dál prudká nenávist.

O tom všem doktor Portland dobře ví a tak není překvapený, když se o těchto událostech dozvídá i z fresek a záznamů hieroglyfického písma, objevených při vykopávkách.

Jak ale mohl dávný umělec, který zaznamenával události své doby, vidět a zobrazit to, co se podařilo objevit při vykopávkách a co se nacházelo na stěně starého chetitského chrámu…?

Doktor Portland byl přímo osobně přítomný ve chvíli, kdy najatí kopáči odhalili přesně to místo, které z historického hlediska nedávalo absolutně žádný smysl.

Jako naschvál se právě blížila veliká bouře, která nejméně na jeden celý den všechno zahalí oponou prachu, písku a větrnou zdí…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Toho zvláštního muže našli hned, jak se bouře utišila. Ležel před, na tu dobu nezvykle klenutým otvorem dávného vchodu do jakési chodby, která byla součástí právě onoho chrámu.

Měl hladce oholenou hlavu, vedle níž měl ležet zvláštní helmici z kůže, pošité lesklými, snad bronzovými plíšky. Jeho tělo bylo oděné do jednoduchého roucha, zhotoveného z hrubé látky, jakou nikdo z vědců nikdy neviděl. Mohlo mu být okolo třiceti let a zdálo se, že je v bezvědomí.

Když se ho povedlo přivést k sobě, byl velice vystrašený, mluvil řečí, které nerozuměli ani místní najatí kopáči a podle toho, jak se projevoval, působil dojmem člověka, který je v šoku. Doktor Portland stál na okraji výkopové jámy, jednou rukou se opíral o hůlku a druhou si vstrčil do úst svou dýmku, aby si mohl posunout kousek do týla čapku s kšiltem…

Tajemného muže odvedli do jednoho ze stanů, kde mu nabídli jídlo a vodu. Muž se jídla ani nedotkl a vypil jen trochu vody. Když držel v ruce plastovou láhev s vodou, prohlížel si ji, jako by nikdy v životě nic podobného neviděl.

A potom se vrátila znovu bouře…

Doktor Portland seděl ve svém stanu a naslouchal zvukům doznívajícího písečného běsnění, které za tenkou stěnou stanu přecházelo do stavu pouhého silnějšího větru.

Právě ve chvíli, kdy mu jeden člen z jeho týmu běžel oznámit, že nalezený muž během bouře utekl ze stanu a ztratil se přesně tam, kde ho našli – v ústí, čerstvě objevené a v návalech písku hnaného bouří se opět ztrácející, chrámové chodby, právě v tu chvíli si doktor Portland prohlížel lupou fotografie těch zvláštních nástěnných maleb, kterým nerozuměl.

Prohlížel si kresbu zvláštní postavy, kterou ruka dávno mrtvého umělce namalovala na zeď chrámu.

Ta namalovaná postava stála opřená o něco, co připomínalo hůlku, v ústech měla beze všech pochybností kouřící dýmku a jednou rukou si posouvala do týla čapku s kšiltem…