Smrt táhla pikový eso…(1)

Davida jsem poznal v lapáku. Byl úplně jinej, než jsem já, ale železa v oknech a vězeňská strava lidi sbližují…

Podle toho co říkal, na něj někdo ušil parádní boudu a on do tý jámy spadnul, jako kostka ledu do horkýho kafe.

David hrál karty.

Jenže pozor, ne tak, jak je hrajou běžný lidi, on hrál první ligu.

Jestli si teda falešní hráči hrajou na ligy…

Jednou dal dohromady pár lidí, co měli ďábla v prstech a v žilách jim tekla krev stejný skupiny, jako byla ta jeho. Bylo jich, i s Davidem, celkem pět. Tři se střídali ve hře, jeden dělal jen „křoví“ při hře a poslední se staral o hladkej průběh všeho, do čeho se tahle parta pustila.

Táhli zemí jak smečka hladovejch lvů, vymetali jedno hráčský doupě za druhým a z každýho takovýho hnízda si odnesli pěknej paklík dolarů.

Všechno jim klapalo, až do chvíle, než se vydali tam, kam se původně vůbec dostat nechtěli. Vegas bylo pro ně nebezpečný, nebyli tak dobří, aby se tam mohli producírovat a dělat svou prácičku, bez skoro stoprocentního rizika, že skončí s děravým pupkem někde v poušti a byli si toho v rámci pudu sebezáchovy vědomý.

Jenže se žrádlem roste chuť a oni udělali tu chybu, že najednou stáli v Las Vegas a měli pocit, že jim to zase všechno vyjde tak, jako už stokrát před tím.

Jenže nikdy před tím nenarazili na někoho, jako byl chlápek jménem Sullivan…

Sullivan neuměl prohrávat, fakt ne.

V tom jeho podniku byla zaměstnaná jedna taková cácorka, co nejdřív vyhazovala nožkama do vzduchu a kroutila se u tyče. Už ani nevím, jak se jmenovala, i když mně to David určitě říkal, ale dejme tomu, že na ni její máma volávala jako na Sandru.

V době, kdy k nim do lokálu zavítala Davidova parta, už ale Sandra užívala trochu jinýho postavení, než nějaká obyčejná hopsanda. Povýšila na něco, čemu by se s hodně bujnou fantazií dalo říkat – osobní asistentka starého pana Sullivana. Pokud tomu někdo z vás nerozumí, tak řeknu na rovinu, že ji prostě Sullivan, kterej vlastně vůbec nebyl starej, píchal.

Davidovi nakonec nezlomily vaz karty, jak by si možná mohl někdo myslet, ale právě tahle hopsanda.

Ale vezměme to hezky popořádku…

David měl v base vždycky u sebe pět karet. Všechno to byly pikový esa. Jednou mi povídal, že každá ta karta čeká na jednoho jeho bejvalýho parťáka a jedna na samotnýho Sullivana. Víc mi tehdy neřekl, až po pár letech z něj vylezlo, že to byli oni, kdo ho dostali společně za mříže.

Jo, jo, i jeho bejvalí parťáci v tom švindlu prej jeli.

Možná bych měl teď taky něco pustit o sobě, že jo.

Bejval jsem polda a myslím, že jsem byl docela dobrej polda. Na ulici ale na našince číhají různý nástrahy a ta moje měla podobu jednoho takovýho libovýho frajírka, co se z něj nakonec vyklubal synek jednoho móc vlivnýho pána, co měl prsty tak dlouhý, že jima hladil prej i nějakýho kongresmana po prdýlce a kongresman se o svý kámoše uměl postarat.

Průser byl v tom, že synek toho vlivnýho pána se mi jednou při službě připletl pod nohy a smůla byla, že měl zrovínka u sebe nějakej ten fet. Průser to byl ale nakonec pro mě. On se totiž chlapec tak trochu bránil předvedení na okrsek a moje smůla byla v tom, že jsem ho „přesvědčoval“ trochu víc, než mu bylo zdrávo. Sice to přežil, ale mě stálo to „setkání“ s ním pět let ve státní věznici v Indian Springs.

Tam existovalo něco, čemu by se dalo říkat –„policejní klub“. Občas se prostě stane, že polda šlápne vedle, tak jako já, a skončí v base. Protože našinec to nemá mezi muklama jednoduchý, je nutný, aby se všichni poldové, co zrovna seděj, sdružovali do něčeho, v čem najde jeden útočiště, když si nějakej ten uzenáč, co nemá rád poldy, a to ani bejvalý, umane, že někam zapíchne šídlo…

Nebylo nás tam moc, ale stačilo to na to, aby se každej z nás udržel naživu. A to je to jediný, o co tam vlastně jde.

David byl hlava otevřená, a i když nebyl polda a já už si nevzpomenu, jak se to vlastně schumelilo, dopadlo to s ním tak, že ho náš klub tak nějak jako „adoptoval“.

Strávil jsem s ním potom hodně času a protože se z nás stali kámoši, tak jsem se od něj dozvěděl všechno, jak to s ním bylo a co ho přivedlo mezi ty podělaný devítimetrový zdi.

Sullivan prej neunesl fakt, že mu David tu jeho Sandru jednou přefiknul. Tedy, ono to prej bylo fakt jen jednou, ale holka byla mladá a hloupá, a protože se jí moc líbil styl Davidova života, vyvodila z toho jednoho slehnutí chybný závěry, se kterýma se, k její škodě (a nejen k její…), neváhala svěřit Sullivanovi. Prostě mu předložila něco, čemu by se dalo říct její výpověď z lokálu a hlavně z pelechu…

A tak se stalo, že v hotelovým pokoji, ve kterým bydlel jak David, tak ještě dva z jeho parťáků, jednoho rána ležela Sandra mrtvá. Z ruky jí trčela injekční stříkačka, měla poblitou blůzku a na poldy, co dostali „náhodou“ hlášku, kam se mají jít mrknout, se dívalo jen bělmo jejích protočených očí.

David ležel na posteli hned vedle ní, v krvi měl snad litr whisky, co mu pomohli večer před tím nalít do sebe jeho „kámoši“ a v kapse u košile měl zbytek toho svinstva, co udělalo ze Sandry poblitou mrtvolu…

Jak se později u soudu ukázalo, všichni čtyři jeho bejvalí parťáci ho v tom nechali. Respektive dva z nich svojí výpovědí nevyvrátili to falešný obvinění a zbylí dva ho potopili dokonale, když na svědecký židli tvrdili, že David byl závislej na sexu a že měl ve zvyku udělat všechno proto, aby holku, kterou si vyhlídnul, dostal. A že byli sami několikrát svědky, když nějakou tu křehulku nadopoval, aby nedělala ciráty a byla svolná. To svý lhaní posvětili tím, že svou spoluvinu na takovém údajném jednání Davida doznali a že je jim líto, že proti tomu nikdy nic nepodnikli. Soud přihlédl k jejich doznání, k pokorný spolupráci se soudem a vyřešil jejich „vinu“ finanční pokutou ve prospěch státu Nevada…

A spadla klec…

Co ale David tehdy nevěděl, byla skutečnost, že Sullivan byl po matce Ital. Po ní zdědil, krom temperamentu a nezkrotný žárlivosti, i vazby na jistou taliánskou famílii, co měla ve Vegas docela slušný slovo. To platilo jak v zábavným průmyslu, kde měla ta rodina pod palcem pár podniků střední třídy, kde byl i dveřník děvka, tak u policie a dosáhla i k soudu. David prostě neměl šanci a vlastně mohl bejt rád, že vyfasoval „jen“ deset let za neúmyslný zabití.

Už je to spousta roků, co jsme si spolu kroutili svý flastry. Já jsem tam odtud vypadnul asi tři roky před Davidem a nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy sejdeme. Nestalo by se to, kdyby chlápek, pro kterýho teď tak trochu dělám, nehledal nějakýho „Daniela Forda“…

Ten chlapík, u kterýho makám je taky bejvalej polda, ale ten odešel od sboru se vší slávou a v dobrým. Proto si mohl založit kšeft s lovem lidí, na který byl vydanej zatykač. Já mám sice škraloup, ale protože můj šéf netrpí hloupejma předsudkama a navíc ví, že jsem byl dobrej polda, tak nevidí žádnej důvod, proč bych mu nemohl v jeho bohulibý činnosti pomáhat…

Stalo se, že někde ve Frisku našli chlapa s dírou mezi očima, na který měl položenou kartu. Policie šťourala kde se dalo a nějak se domákli toho, že chlápek jménem Daniel Ford, co bydlel v jednom motelu nedaleko místa, kde našli toho děravýho chlápka, by jim o něm třeba mohl něco povědět…

Jenže pan „Ford“ nebyl k zastižení. Doklady, na který se v tom motelu přihlásil, byly samozřejmě falešný a když poldové vzali z jeho pokoje otisky prstů, tak jim mezi tím množstvím daktylek, co tam nechaly desítky cesťáků a kurev, vykoukla jedna sada, kterou, když prohnali databází trestaných osob, jim jasně řekla, koho by stálo za to vyslechnout…

Na jeho dopadení byla vypsaná odměna, která začala zajímat mýho chlebodárce. Já samozřejmě držel hubu a neřekl jsem, že o tom hledaným vím víc, než kdo jinej a že možná i vím, že se najde ještě asi pár dalších děravejch chlápků.

Lépe řečeno, nejmíň čtyři...

Některý vazby z minulosti se prostě nedají jen tak hodit za hlavu a abych byl upřímnej, tak já spíš chtěl panu ,,Fordovi" pomoct, než že bych ho toužil doručit hezky zabalenýho do pout, poldům až před čumák...

Už vám asi došlo, že ten děravej mrtvej byl jeden bejvalej falešnej hráč, co kdysi pracoval v jedný takový partě a že ta karta, co s ní měl překrytou tu díru mezi očima, že byla pikový eso…

Možná vám zase někdy příště povím, co bylo dál...

Celý příběh si můžete přečíst po kliknutí - SEM