Nic není důležitější...

Zaplivané nádraží a chvíle po obědě. Přišel jsem zase jen tak – tak, aby mně vlak neujel. Něco ve mně by ho nejraději nechalo ujet a něco ve mně by za ním utíkalo, i kdyby jel seberychleji…

Tady Ti bylo devatenáct, mami...

Když jsem tam přijel poprvé, byla zima a všude sníh. Trochu jsem bloudil, ale nakonec jsem ten dům našel. A Tebe v něm…

Nepoznala jsi mě, ale bylo vidět, že víš, že patřím k Tobě. Tehdy jsem pro Tebe měl balíček sušenek. Dokonce jsi si je ještě, jednu po druhé, dokázala sama držet a ukusovat z nich.

Ani to už teď neumíš.

Už je venku tepleji a ty máš vedle své postele otevřené okno. Venku je už jaro a zpívají tam blázniví kosáci. Někde naproti nemocnici, v nějaké zahradě, štěká vlčák. Paní, co leží na posteli hned vedle Tebe, strašně nahlas dýchá. Na stojanu vedle Tvé postele visí plastikový sáček s infuzí, který je propojený průhlednou hadičkou s Tvým tělem. Vedle sebe na polštáři máš lahvičku.

Neskutečné, doprdele, jak je to neskutečné?!

Ta lahvička je stejná, z jaké pijí malé děti. Má na sobě dudlík a namalovanou hlavu žirafy. Máš v ní čaj. Držíš si ji, ale přesto z ní nepiješ. Dnes je to ale s Tebou trochu lepší, než minule. Minule jsi nedokázala říct ani jedno srozumitelné slovo. Dnes je Ti trochu rozumět, i když ani dvě slova vyslovená po sobě nedávají smysl.

Ležíš na levém boku, kam Tě sestřička před chvílí obrátila. Máš tělo samou proleženinu a já se jen utěšuju tím, že, jak to vypadá, uvědomuješ si bolest jen málo. Dneska jsem Ti přinesl tvarohový termix. Ani se nebráníš, když Ti nabízím první lžičku. Dnes máš opravdu dobrý den, asi Ti chutná a snědla jsi ho celý. Dávám Ti poctivě po několika soustech napít toho čaje. Už neudržíš v prstech váhu naplněné lahvičky, ale to nevadí, mami, já Ti ji přidržím.

Kolikrát jsi mi asi takhle držela lahvičku u pusy Ty, když jsem byl malej? Tehdy jsi mě krmila lžičkou Ty, dneska krmím já Tebe…

Na stolku leží pár ubrousků a já Ti do nich utírám rty. Potom u Tebe sedím a vyprávím Ti, co je nového. Že jsem měl rozbité auto a že táta, i když se mnou tady minule byl, dneska neměl sílu přijet. Ty se nezlobíš, necítíš asi vůbec nic. Nebo cítíš?

Nevím. Vyndám z peněženky fotky. Jsou na nich moje děti, na každé jiné a na další jsem já, když mi bylo asi osmnáct. Ukazuju Ti je a doufám v jiskřičku poznání ve Tvých očích.

A v tom se to stalo.

Vidím, jak jsi pohnula rukou a rozevřela jsi své slabé prsty. Ani nevím, jak jsem poznal, co vlastně chceš, ale pochopil jsem to. Podal jsem Ti jednu z těch fotek a pomohl Ti ji sevřít mezi palec a ukazováček.

Nikdy jsem neviděl nic, při čem by bylo zapotřebí více síly, než jsi musela v tu chvíli vydat Ty.

Milimetr po milimetru jsi si tu fotku přibližovala ke své hlavě a nakonec jsi si ji přitiskla na čelo. Já se rozbrečel jako malej kluk. Otočil jsem hlavu, abys to neviděla, ale ty ses stejně dívala někam úplně jinam. Skrze mě, skrze svět, který je v tu chvíli kolem nás.

Jak zbytečná jsou všechna slova, která ani nemám chuť vyslovit. Jak daleko je všechno ostatní trápení, zlí lidé i jejich intriky a špína jejich duší. Teď je nejdůležitější, abys alespoň chvíli udržela v prstech kousek papíru, co je na něm zobrazená dětská tvář.

Nic není důležitější, mami!

Usnula jsi a já Ti opatrně vyndal tu fotku ze sevření prstů.

Paní vedle už taky dýchá tišeji a mně za chvíli pojede vlak.

Tak zase příště, mami…