Voňavé střípky z dětství...

Tu dobu jsme dostali propůjčenou a střípky vzpomínek na ni, se občas složí do barevného obrázku. Myslím, že už nikdy nezažijeme nic tak barevného a voňavého, jako bylo právě naše dětství…

Nevím jak Vy, ale já mám z dětství zafixované různé vůně. Dnešní děti si ani neuvědomují, jak krásně vonělo kdysi třeba nádraží. Myslím to vážně, není to fór. Když se řekne vůně nádraží, většina lidí si vybaví smradlavé záchodky, tlupy bezdomovců a vajgly u sloupů.

Já, když si vzpomenu na nádraží svého dětství, vidím barevné lavičky a stánek s buřty a Pompelou. Vidím chlápka s obrovským knírem, viržínkem mezi zuby a placatou čepicí strojníka. Vidím veliké černé stroje, jejich obrovská kola, která se při rozjíždění protáčejí. Vidím obláčky páry, jak unikají do ovzduší a kapky vody, co kapou na hnědé pražce mezi kolejemi.

A cítím tu krásnou vůni!

Nevím čím to je, ale vím určitě, že nikdy a nic nevoní stejně, jako parní lokomotiva.

Vidím sebe, jak stojím na peróně nádraží v Braníku a mám na zádech malý zelený batůžek. Je sobotní ráno a já jsem tak malý, že ještě ani nechodím do školy. Musím hodně zvednout nohu, obutou v černé kopačce, abych dosáhl na první stupínek schůdků do vagonu. Poskočím a už jsem na plošině. Ten vagon má zelenou barvu a je dřevěný. I lavice uvnitř jsou dřevěné a i tam to krásně voní. Ne nějakou chemií, ale prostě dřevem. U každého okna visí k podlaze pruh kůže, to když je to okno otevřené. Tehdy se ještě z okna ve vlaku dalo dívat. Sice jste měli za chvíli černé tváře od sazí, ale šlo to.

Nádraží Braník a vlak, který  mě odváží do dětství...

Vzpomínám si, že i kola a nárazníky těch vagonů pro mě měly takové zvláštní kouzlo. Když jsme vystoupili v zastávce Morká Vrata, průvodčí zatroubil na tu úžasnou malou trubku a vlak se znovu rozjel směrem ke Staré Huti. Na jeho konci byly vidět dvě snad odrazky, které měly tvar a podobu luceren. Vlak odjel, ale jeho vůně s ním neodjela. Dodnes ji z těch kolejí a pražců cítím.

Pár set metrů po silnici, co po ní tehdy přejelo jedno auto za uherský rok a cestičkou v trávě ke kraji lesa.

I ten les, jako by tehdy voněl jinak. Když byl červen a měli jsme štěstí, tak jsme cestou mezi těmi borovicemi našli pár „sameťáčků“, co je pak máma dala do polívky.

A potom jsme přišli k chatě.

Ten srub voněl starým dřevem, dehtovou střechou, co do ní pralo sluníčko a kůží. Táta otevřel okenice a máma začala vybalovat rance. My s bráchou jsme se už nemohli dočkat, až se převlékneme do tepláků a až budeme moci vlézt do staré kůlny.

Tam to vonělo uskladněným uhlím.

Na stěně visely dva luky a my jsme zjistili, že se nám od minula vyschnutím zkřivily šípy z lískových prutů. Tak jsme si běželi do chaty pro svoje nože, které visely na hřebíku, co byl zatlučený do sloupu. Ty nože byly v krásných kožených pouzdrech, které nám ušil táta. A tak jsme si je uvázali na pásku okolo pasu a šli si vyrábět nové šípy.

Ten nůž mám dodnes. Je tisíckrát broušený a jeho pouzdro vyspravované, ale pořád voní tou vůní dětství...

Tenkrát na chatě ještě elektřina nebyla.

Měli jsme několik petrolejových lamp. Táta do nich doplnil petrolej a možná tomu nebudete věřit, ale i ten mně tehdy voněl. Večer máma ohřála paprikové klobásy. Ty koupila v pátek ve Včele (pro ty, kdo tu dobu nepamatují – to byla síť družstevních prodejen), rozkrájela k nim veku a táta nastrouhal křen, co vytáhl z hromady písku u vrat. Petrolejová lampa stála uprostřed stolu a my jsme byli jejím světlem uzavřeni do kruhu.

Svítila a voněla.

Po večeři si táta zapálil nad jejím cylindrem cigáro a když měl hodně dobrou náladu, tak si nacpal fajfku voňavým tabákem.

V kamnech praskala borová polena a my jsme poslouchali rádio. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo jestli to tak opravdu bylo, ale vzpomínám si, že tehdy, i když bylo oproti dnešku nepoměrně míň stanic, byla v rádiu v sobotu večer opravdová zábava. Nejlepší herci předváděli dialogové „koncerty“, vtipy střídaly různé scénky a my jsme u toho hráli karty, nebo „Člověče nezlob se“.

A povídali jsme si!

Potom jsme se umyli v plechovém umyvadle a my s bráchou jsme šli spát. Ještě dlouho do noci jsme slyšeli, jak si táta s mámou ve vedlejší místnosti povídají, jak tam hraje rádio a jak cinká lopatka s uhlím o dvířka kamen. To proto, aby do rána kamna nevychladla.

Ráno nás tam budili ptáci a klapnutí konví s vodou, které máma donesla od studně.

Voněl tam les a voněl tam čas.

Někdy, když zavřu oči, ty vůně cítím dál.

Bylo to krásné dětství.