Stíny... Kapitola č.10

Pokračování příběhu, který se zamotává stále víc. Kdo je tajemná Lucie? Co se skrývá za její osobností? Proč se zdá, že ví víc, než prozrazuje...?

Začali jsme si tykat přesně po dvou kávách, pěti cigaretách (z její strany) a dvou hodinách hovoru, které mně utekly jako voda...

,,Víš co ale nechápu? Jak jsi tehdy v noci věděla, že se jmenuju Suchánek? Když jsi z jinýho oddělení, tak jsi mě znát přeci nemohla a na posteli žádná cedulka se jménem nebyla...?"

Nezarazila se ani na vteřinku.

,,Na posteli sice žádná jmenovka nebyla, ale na dveřích pokoje ano. Víš jaká to je otrava, odpovídat každé návštěvě na otázku, kde leží ten ,,jejich" marod? Tak to je u nás vyřešený lístečky se jmény, zastrčenými v rámečku na dveřích do pokojů. Tak to funguje na každém oddělení..."

Dostala mě!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dostala mě celkově a ani jí to nedalo moc práce...

Byla neskutečně sečtělá (na zdravotní sestřičku opravdu až neskutečně - bez urážky), co se týkalo historie, tak mě lehce strčila do kapsy a o současném dění měla takový přehled, jako by toho určitého dne snídala v New Yorku, obědvala v Dillí a před deseti minutami mluvila s předsedou akciové rady Islandské banky.

O tom, že byla krásná, voněla jako anděl (kdybych já jen tehdy věděl...), o tom se asi nemá cenu ani zmiňovat...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vyspali jsme se spolu po čtyřech dnech a i když jsem už od několika slečen byl svlečen, tak takové ródeo, jako s Luckou, jsem ještě nezažil.

Její smyslnost byla úžasně namíchaná se zdánlivým dojmem nevinnosti a rafinovanost jejích znalostí v ,,oboru", byla prostě famózní.

Když jsem díky ní zjistil, k čemu všemu že se dá využít pár kostek ledu, sladká smetana a mentolová pasta na zuby, tak jsem si uvědomil, jaký jsem byl, do té doby, sexuální břídil.

Jen na jedno byla choulostivá. Nikdy jsem se jí nesměl dotknout pravou dlaní...

Musím přiznat, že mě to dost omezovalo, protože jsem pravák, ale naučil jsem se s tím žít a po pár milostných příležitostech mně už ani nepřišlo divné, že se bojí obtisknutého kříže z Karlova mostu jako - čert kříže.

Říkal jsem si, že je asi víc vnímavá a že prostě ze mě, tedy z mé dlaně, to zlo celého příběhu cítí...

Trvalo jen další dva dny, než mě dokázala přimět k tomu, abych jí řekl všechno, co jsem zatím zjistil a na čem jsem ,,dělal". Ohromně jí to zaujalo a schoulená v mé náruči, předla jako kočka, že by chtěla po tom tajemném ,,kovu" pátrat se mnou...

Vždycky, když jsme se měli ,,rádi", tak to bylo u mě doma. Párkrát jsem jí sice doprovodil až k ní před dům, ale nikdy mě nepozvala dál. Jasně, že mně to bylo divné a že se mi to nelíbilo, ale stačilo jen, aby mi dala prst na rty a řekla to své -,, nezlob!" - a já vyměknul a byl jsem hned hodným klukem.

Mea culpa...

Bydlela na rohu Karlova náměstí, vlastně přesně naproti domu, kterému se říká -,,Faustův". Ano, tomu domu, odkud si podle pověsti odnesl Fausta sám ďábel.

A já byl slepý...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Velikým průšvihem je to, že člověk dělá veliké chyby zásadně pro nedostatek správných informací. Je to jako v tom filmu - ,,Knoflíková válka".

,,Kdybych to byl věděl, tak bych sem (tam) byl nechodil..."

Profesor Poláček mně zavolal zrovna ve chvíli, kdy u mě Lucka byla. Chtěl, abych se u něho zastavil, že prý pro mě má něco, co by mě mohlo posunout dál v mém pátrání. Zmínil se jen o tom, že se to týká Templářů.

Což o to, zvědavý jsem byl, ale jak se zdálo, Lucka byla mnohem zvědavější. Hlavně prý na pana profesora...

Profesor Poláček byl, jak se zdálo, Lucií doslova unešený. Jak to ta holka jen dělala?

No, teď už to vím...

Když se ti dva začali spolu bavit o historii, připadal jsem si jako nahý ve Vídeňské opeře. V dobrém se spolu přeli v takových věcech a drobných historických detailech, o kterých jsem vůbec netušil, že existují a profesor se divil, že narazil na někoho, kdo s ním byl schopný diskutovat o příčinách a následcích bitvy u Thermopyl, nebo o počtu popravených, 28. července, 1794, během Velké francouzské revoluce.

Když se ale konečně debata stočila směrem, kvůli kterému jsme se ten den sešli - totiž k Templářům, ustoupila Lucie do pozadí. Stočila se tiše v křesle a s takovým zvláštním, mně to tak alespoň připadalo, pobaveným úsměvem, nás nechala, abychom se sami brodili fakty o rytířích červeného kříže...

,,Po zrušení řádu, v roce 1312, Bulou ,,Vox in excelso", se po Evropě doslova rozprchly zbytky řádových bratří. Majetek řádu připadl částí Johanitům, větším dílem králi Filipovi IV Sličnému a zobáček si smočil i anglický král Eduard II, který se podílel na zmaru Templářů v Anglii. Někde ale vládci odmítli podíl na zničení řádu, jako například aragonský král, Jakub II...

Doufám, že vás nenudím Lucie?", obrátil se profesor stranou ke křeslu, odkud nás dívka poslouchala. Ta ho ubezpečila, že určitě ne.

Zdálo se mi to, nebo jí při odpovědi opravdu tak zářily, spíše až svítily, oči...?

,,Dobře, tak zpět k Jakubovi II. Ten založil nový řád - Řád rytířů z Montesy. Dokonce se mu podařilo přesvědčit papeže, aby tento řád mohl využívat majetku Templářů, který se, díky tomu, kde se zrovna nacházel, mohl nazvat aragonským. Ono vůbec, na Pyrenejském poloostrově, byli málo naklonění plánům francouzského krále Filipa IV. Portugalský král Diniz reagoval tím, že založil Řád Kristův - Christy Militia.

Spousta Templářů ale zmizela, tak říkajíc v ilegalitě."

Abych byl upřímný, docela mě už ta historická fakta začínala nudit. Navíc jsem pořád nechápal, kam tím profesor míří.

Vypadalo to, že umí číst myšlenky...

,,Já vím, je to souhrn suchopárných údajů a dat, ale když si nevytrpíte jejich, abych tak řekl, absorpci, těžko pochopíte v plném rozsahu to, k čemu se míním dopracovat."

Profesor asi viděl úlevu v mé tváři a šel přímo k věci.

,,Existuje záznam, tedy několik záznamů, které jsou na sobě navzájem nezávislé a které potvrzují, že z Pyrenejského poloostrova zamířila napříč Evropou skupinka bývalých templářských rytířů. Nejdříve zamířili lodí do Nizozemí a odtud putovali dále na východ. Původně jich snad mělo být pět, jejich cíl ale nebyl nikde popsaný. My jen bezpečně víme, že putovali přes dnešní Německo. Tam však měl hlavní slovo Řád Německých rytířů a podle všeho bývalí Templáři vůbec nestáli o jejich pozornost. Jeden záznam nám prozrazuje, že se s místními rytíři dokonce dostali do ozbrojené šarvátky. Píše se, že družina rytíře Gerchfeelda von Druchshöu narazila na pětici mužů, kteří se nemohli prokázat žádnými důvěryhodnými doklady. Navíc jejich vysvětlení odkud a kam putují, bylo nevěrohodné, podle řeči bylo jasné, že jde o cizince a dokonce, ač v prostém oblečení, byli ozbrojení meči. Bili se však prý jako lvi a i když dva z nich zůstali ležet na místě bitky mrtví, zbylým třem se podařilo ubránit přesile, ukrást koně a zmizet.

Podle popisu německých rytířů ti muži urputně bránili cosi, co bylo snad zabalené v kůži a mělo tvar podlouhlého válce. Němci se také zmínili, že ve rvačce, jako by oněm cizím mužům pomáhal sám ďábel. Hned třem Gerchfeeldovým mužům prý při boji praskly meče...

,,Dobře, takže zbyli tři a putovali z Německa na východ. To znamená, že mířili asi na naše území - rozumím vám dobře?", zeptal jsem se profesora netrpělivě.

,,Ano, jenže na naše území se zřejmě dostal už jen jeden. Proč, to se mi už nepovedlo dohledat."

,,Zbylí dva byli ranění a také putovali v zimě a tak prostě nevydrželi to utrpení a zemřeli cestou...", ozvalo se ze strany z křesla, ke kterému jsme se, jak já, tak profesor překvapeně obrátili.

,,Co vy o tom víte Lucie?"

,,Někde jsem o tom četla, už ani nevím. Omlouvám se, že jsem vám skočila do řeči...", usmála se Lucie na profesora a ten byl evidentně v rozpacích, ale dal se znovu do vyprávění.

,,No, kde jsem to přestal? Aha už vím. Takže k nám už došel asi jen ten jeden z Templářů. Předpokládejme, že uchránil ten záhadný předmět ve tvaru válce, toho válce zabaleného v kůži, který prý rytíři bránili a že ho donesl s sebou. Jestlipak tušíte, kam podle všeho došel?"

Došlo mi to, ale nechtěl jsem to říct nahlas, protože se mi to zdálo prostě nemožné. Profesor to tedy řekl za mě...

,,Ano, podle všeho se dopotácel do Kladrubského kláštera. Do toho kláštera, kde v budoucím čase potvrdil Jan Nepomucký ve funkci nového opata a tím prý překazil jakési plány krále Václava IV, který ho za to umučil.

Je možné, že král věděl, jaké tajemství se kdysi ocitlo v klášteře a že to byl důvod, proč musel Jan Nepomuk zemřít...???"

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování už příště nebude. Další kapitoly už píšu jen jako rukopis knihy a na blogu je uvádět nebudu. Omlouvám se, pokud to někoho rozladí, ale pokud chci, aby snad tento příběh někdy spatřil světlo světa v knižní podobě, musím jeho prezentování zde na blogu ukončit a nechat si další děj jako překvapení pro své čtenáře. Díky za pochopení.

V.Kroupa