Stíny... Kapitola č.7

Další pokračování příběhu, který pálí v duši a mrazí v kostech. Dnes o tom, že hrůza nikdy nespí...

Bylo mi zle. Moje tělo se pralo s nemocí a moje duše s děsem. Myšlenky v mé hlavě se zmateně promíchávaly jedna přes druhou a co nedokázala hrůza, to dokončovala horečka.

Proč někdo Romana zabil? Proč tak strašným způsobem? Já vím, každá vražda je strašná, ale tenhle způsob - vytržení jazyka, se mně zdál obzvláště hrozným.

Zemřel snad Roman kvůli mně? Kvůli tomu, co jsem po něm chtěl, aby zjistil? A proč se ten strašný ,,NĚKDO" pokusil na mostě zabít mě? Snad kvůli tomu, že jsem to byl já, kdo mrtvého Romana našel? Třeba jsem viděl na faře něco, co jsem vidět neměl a neuvědomoval jsem si to...? Komu patřil ten písemný vzkaz, napsaný Romanem jeho vlastní krví? Co vůbec ta písmena -,,LOW" znamenají?

A co to strašné slovo -,,TACUI", které měl Roman napsané na papíře a strčené v kapse? Kdy vůbec zemřel, když mše v jeho kostele začíná v šest večer a já ho našel mrtvého po deváté a oblečeného v džínech a košili? Přeci nesloužil mši takhle oblečený? Musel mít dost času se převléci, než ho někdo zabil a já přišel zhruba po dvou hodinách od konce mše. Musel jsem se s vrahem minout maximálně o pár desítek minut...

Jak ale bylo možné, že před desátou už mně někdo ,,pomohl" do Vltavy, to šel a jel celou tu dobu za mnou? Nebo tam na mě čekal...?

Ničemu jsem nerozuměl.

To slovo ,,TACUI" jasně dokazovalo, že pokus o mou vraždu na Čechově mostě, má jasnou souvislost se smrtí Romana. To slovo, které ten ,,někdo" zasyčel a které mě doprovázelo v mém pádu do vody, jsem přeci slyšel naprosto zřetelně...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nevím, jestli se tomu dalo říkat spánek, ale to, do čeho se moje mysl propadla, se tomu tak trochu podobalo. Asi okolo půlnoci mě probudila noční sestřička, která pro mě přinesla další dávku antibiotik. V té době mě už ,,děsy" opustily a tak jsem, celkem bez problémů, znovu usnul.

Děsy ale nespí...

Vlastně nevím, co mě to tehdy probudilo. Netušil jsem, kolik hodin uplynulo od půlnoci a připadal jsem si, jako bych byl pořád ve snu. Dnes už ale s jistotou vím, že o žádný sen nešlo.

Stál v rohu pokoje, přesně tam, kde byl ten nejtmavší stín a mlčky mě pozoroval. To trvalo jen okamžik, po kterém vykročil směrem ke mně. Měl jsem v tu chvíli pocit, že jasně cítím pach bahna. Víte, přesně takový ten smrad, který můžete cítit někde u kaberny starého rybníka, ve kterém chybí kyslík, ale nechybí v něm zápach rybiny.

,,TACUI!!!", zahřímal jeho hlas, který doslova vtlačil mou hlavu do polštáře a mou duši až na samé dno mé odvahy.

V tu chvíli zaplavilo pokoj světlo a ve dveřích stála mladá sestřička, kterou jsem tam ještě nikdy neviděl. Odtrhnul jsem oči od onoho, do té doby tmavého kouta, ze kterého, jak jsem byl přesvědčený, ke mně ještě před okamžikem, přicházela smrt.

Sestra měla ve tváři i přes nepopiratelný půvab, poměrně tvrdý výraz.

,,Co se děje? Vy jste něco křičel?"

,,Ne, to já ne, to byl  - on", blekotal jsem a ukázal rukou tam, kde jsem ,,HO" naposledy viděl. Teprve po pár vteřinách jsem se tím směrem i podíval, ale neviděl jsem tam nic.

Tedy ne tak docela ,,nic".

Ve vzduchu se jakoby vznášel slabý, mlžný opar...

,,Ale on tam opravdu byl, křičel na mě...!"

Uvědomil jsem si, že mně ta sestřička nemůže absolutně věřit. Její tvář změkla v krásném úsměvu a když se ke mně naklonila, aby mi urovnala polštář, mohl jsem cítit její vůni. V té vůni bylo něco strašně živočišného a já si v tu chvíli říkal, že to je ta pravá vůně života - na rozdíl od toho pachu bahna a smrti, který jsem cítil okamžik před tím.

,,Asi se vám něco zdálo. Chcete nechat na chvíli rozsvícené světlo nad postelí?"

Ani nečekala na můj souhlas a tu zářivku rozsvítila hned. Potom se vydala ke dveřím, kde zhasla hlavní světlo.

Podíval jsem se znovu do toho rohu pokoje a jasně jsem na podlaze uviděl - louži špinavé vody.

,,Byl tady! On tu opravdu byl! Podívejte se, sestro tam, tam na tu louži. To on asi vždycky..."

,,Něco se vám zdálo, pane Suchánek", přerušila mě nekompromisně.

,,Je tam radiátor - podívejte se sám. Asi z něho kape voda. Dám to do zápisu a ráno se na to někdo z údržby podívá. Nemusíte se ničeho bát, budu vám nablízku..."

A byla pryč.

Já se tak strašně bál! Do rána jsem už neusnul. Do čeho jsem se to jen namočil?! Co jsem udělal tak hrozného, čím jsem mohl to ,,NĚCO" rozčílit tak, že se mě snaží zabít?! Už jsem tomu odmítal říkat -,,ON", bylo to prostě -,,TO".

A to jsem ještě netušil, kolik ,,JICH" ve skutečnosti je...

Kam se schovat? Jde to vůbec? Zvláštní bylo, že jsem si už normálně připouštěl, že celá ta záležitost není přirozeného původu. Já, který se vždy smál báchorkám o nějakých nadpřirozených silách, najednou šílím při pohledu do tmavého kouta.

Dokonale mě mátla skutečnost, že s mou ,,záležitostí" má cosi společného střípek katolické historie, jménem Jan Nepomucký. A vůbec, má s tím vším sv. Jan opravdu něco společného?

Určitě má!

Kdybych se přeci nedíval správným směrem, tak by přeci ono ,,COSI" nemělo žádný důvod zabít Romana a chtít zabít i mě.

Co vlastně mohl mít s celou záležitostí společného můj děda - Žid? Střežil snad něco z pověření Židovské obce, nebo nějakého židovského spolku? Znali snad Židé nějaké tajemství katolické církve?

O židovské historii jsem toho věděl tak žalostně málo, vlastně ještě míň, než o té křesťanské. Jediné, co mi vždycky ,,naskočí" v souvislosti s historickým působením Židů v Praze, je pověst o Golemovi a o jeho údajném tvůrci, o rabínu Löwovi...

LOW!!!

Málem jsem na posteli nadskočil. Co když měl Roman na mysli právě rabína Löwa, jen mu už nezbylo sil na dopsání teček nad přehlasované ,,ö"...?

Ta myšlenka ve mně tak trochu potlačila strach. Mělo to ale jeden háček. Rabín Löw žil v letech 1526 až 1609. To znamenalo, že rozhodně nemohl být u exhumace tělesných ostatků Jana Nepomuckého, ke které přeci došlo v roce 1719...

Když už jsem byl u těch tajemných slov, vzpomněl jsem si znovu na ono -,,TACUI", které jsem od onoho ,,STÍNU" už slyšel dvakrát a které bylo napsané na papíře v Romanově kapse. Musel jsem zjistit, co se za tím slovem skrývá. Něco mi to připomínalo, jenže prostě jsem si to tehdy nedokázal vybavit.

Já byl na latinu vždycky lempl...

Za okny se rodil úsvit. Slunce budilo město k novému dni a já jsem si pomyslel, že jde vlastně pořád o tu samou žhavou kouli, která vzbudila k životu i dvacátý březen v roce 1393, kdy s jeho západem trpěl a zemřel Jan Nepomucký.

Nikdy jsem na duchy nevěřil, ale z mého omylu mě usvědčovala louže špinavé vody, která jen pozvolna vysychala v rohu mého pokoje a o její původní velikosti už napovídal jen blátivý okraj, ne nepodobný škraloupu na stěně hrnku od kakaa.

Zhasnul jsem zářivku, zabudovanou do konstrukce na mou hlavou i když do plného denního světla ještě nějaká ta chvíle zbývala. Už jsem se ale tolik nebál.

Bylo něco před sedmou hodinou ranní a dveře mého pokoje se znovu otevřely. Přišla sestřička, která mně zase přinesla léky. Nebyla to ta, která ke mně přišla v noci a rozsvícením světla zahnala ten zabijácký přízrak, ale její kolegyně.

Tedy tak jsem to měl alespoň srovnané v hlavě...

,,Sestři, prosím vás, hlavně ať ta vaše kolegyňka nezapomene nahlásit ten vadnej radiátor. Ta louže mě děsí...", usmál jsem se a snažil se vypadat statečněji, než jsem se cítil. Bylo mně v tu chvíli už jasné, že radiátor musí být v pořádku a tak jsem si říkal, že mě nemůže překvapit, až nějaký údržbář zjistí to samé. Jenže překvapený jsem nakonec byl, ale jinak, než jsem čekal...

,,Jakou kolegyňku myslíte, pane Suchánek?", pozvedla sestřička obočí v údivu.

,,No, přeci tu druhou, tu s odpuštěním mladší. Tu, jak tady byla v noci. Vy jste mi přinesla léky asi o půlnoci, pak jsem na chvíli zase usnul a potom přišla ona..."

,,Jaká -,,ONA", pane Suchánku? Vždyť jediná noční sestra, která dnes v noci na tomhle oddělení byla, jsem přeci já..."

Pokračování (snad) příště...