Stíny... Kapitola č.6

Další pokračování příběhu o dávném tajemství, které zasahuje i do dnešních dní. O tajemství, které je stejně vražedné, jako v dobách svého vzniku. Co, nebo kdo, je ono tajemné ,,cosi"...?

Trvalo mi snad hodinu, než jsem ,,rozmrznul". Zkřehlými prsty jsem se snažil zbavit se oblečení a od té doby vím, že bolí i taková hloupost, jako je svlékání.  Všechno co jsem měl na sobě, jsem nechal naházené v koupelně na hromadě a natočil jsem si plnou vanu horké vody. Víte, že když vlezete zkřehlí do horké vody, že je to jako když vás někdo napíchne na kůl? Nevíte? Já už ano...

Teprve v té vaně jsem si uvědomil, jak mě všechno bolí. Když jsem dosedal, málem jsem nadskočil - celý můj zadek byl jedna veliká modřina. To jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděl, to poznání přišlo až později, u zrcadla. To že mám ale ten zadek pěkně naražený, to jsem cítil jasně. Asi, když jsem padal do vody, tak se moje nohy dostaly trošku víc dopředu a zadek schytal náraz o hladinu s plnou parádou. Zajímavé bylo, že dokud jsem utíkal, tak mě nebolelo vůbec nic.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přišlo to druhý den v práci. Nejdříve jsem cítil tlak na prsou a netrvalo dlouho a začala mě bolet a točit se mi hlava. Nepomohl ani teplý čaj a domů mě musel odvézt jeden z kolegů. Ptal se, jestli mě nemá zavést někam k doktorovi, ale já jsem trval na tom, že budu v pohodě.

Pár hodin spánku, čaj s citronem a hrst Acylpirinů a budu zase fit...

Blbost!

Už hodinu po příjezdu domů jsem měl dojem, že mně horečkou hoří i kosti a při každém nádechu ve mně chrčelo, jako ve starých hodinách.

Zavolal jsem z pevné linky mámě, protože jsem cítil, že už to sám asi neukočíruju.  Máma vždycky říkala -,,...ožeň se, ty troubo, ve dvou jde všechno snáz. Když na jednoho přijde nemoc..." - jenže zatím nebyla ta vhodná konstelace...

A tak to byla máma, kdo mě tahal ven z bryndy.

Pohotovost ke mně zavolala asi po dvou minutách, co mě viděla. Doktor se nechal slyšet, že má podezření na začínající zápal plic a za dalších třicet minut už jsem byl přijatý ve špitálu.

Jestli jsem se předchozího dne málem topil vodou ve svém okolí, tak tehdy v nemocnici mě chtěla zabít voda zevnitř mě samotného, která se mi hromadila v plicích.

Jo, zápal plic je svině vážení...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Brácha byl vlastně, krom mámy, první návštěvou, kterou za mnou pustili, bohužel ale nebyl ten den návštěvou poslední.

Poprosil jsem ho, jestli by se mi nemrknul na můj ,,utopený" mobil. Brácha byl v těch elektronických hračkách mnohem znalejší než já a tak jsem doufal, že, když už by se mu náhodou nepovedlo rozhýbat telefon jako takový, že se mu snad povede alespoň zachránit SIM -kartu. Nerad bych totiž přišel o všechny kontakty, které jsem v ní měl. Později se ukázalo, že tu koupel telefon opravdu ,,nerozdýchal", ale SIM - karta svá tajemství vydala. Byl u mě asi půl hodiny, když ke mně do pokoje vstoupili dva neznámí chlápci. Nechodili dlouho okolo horké kaše a v jejich dlaních se objevila kožená pouzdra s průkazy na straně jedné a kovovými odznaky na straně druhé.

Pánové byli z ,,Vejšky", neboli z kriminálky...

Ondra měl rázem oči navrch hlavy, ale byl pány detektivy nemilosrdně vypoklonkován z mého pokoje ven.

Nebudete mi to věřit, ale přesto, že se mi oba představili jak jmény, tak hodnostmi, já si v tu chvíli nebyl schopný zapamatovat ani jedno, ani druhé. Chvíli si mě jen tak mlčky prohlíželi, mně bylo dost zle i bez nich a když jsem si začal lámat hlavu, jak mě mohli najít, bylo mi ještě hůř.

To bylo asi tou horečkou, kdybych mohl jen trochu jasně uvažovat, muselo by mně to dojít.

Jediné, co mně bylo jasné, bylo to, že šlo o Romana, respektive o jeho mrtvolu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Co jste u něho hledal?"

,,Už jsem řekl, že vám nerozumím. Proč bych u něj měl něco hledat?"

,,Proč nám lžete, pane Suchánku...", zeptal se ten starší z dvojice. Ten, který do té chvíle mlčel.

,,Proč...?!, otočil jsem k němu pohled a cítil jsem se, jako by viděl skrze mě.

,,Proč? To nám vysvětlete vy, proč lžete. My víme na sto procent, že jste byl v pondělí večer na prosecké faře. Vy jste si totiž, pane Suchánku, nevšiml jedné důležité věci. Když pominu daktylky, které jste tam určitě nechal a až vám odebereme vaše otisky a my vám je odebereme, na to vezměte jed, tak se to potvrdí, tak je ve hře ještě další faktor. V nedávné minulosti byl totiž prosecký kostelík terčem zlodějů. Z toho důvodu jsou v prostorách kostela nainstalované kamery. Jedna z nich je usazená i na věži, aby zabírala prostor před kostelem. No a právě tahle kamera svým záběrem obsáhne i prostor okolo vchodu do fary..."

Cítil jsem, že se propadám někam hodně hluboko...

,,Já ho ale nezabil, prosím vás, to mi musíte věřit.", chtěl jsem to vyslovit důrazně, ale nakonec z toho bylo spíš takové zasípání.

Zase chvíli mlčeli a prohlíželi si mě.

,,To je dnes poprvé, kdy vám asi věříme...", to byl ten mladší z dvojice.

,,Tak proč jste tady?", no řekněte, jestli byste se nezeptali taky, že ano...

,,Našli jsme vás snadno. Stačilo si jen prověřit poslední telefonní čísla, ze kterých někdo volal na telefon pana Kvíčaly, tedy Otce Františka."

Zavřel jsem oči a v duchu jsem viděl Romanův telefon, který ležel na stole v obýváku...

,,Protože máte tarif na ,,smlouvu", pokračoval ten polda -,, trvalo nám dosadit si vaše jméno do hry jen pár minut. Potom následovalo porovnání časů, kdy jste se snažil panu Kvíčalovi dovolat a časových údajů a činnosti, kterou nám předváděla osoba na záběrech zachycených kamerou z kostelní věže. Máte štěstí, pane Suchánku, tedy svým způsobem. My totiž, podle pitevní zprávy a ještě podle dalších faktorů, víme dost přesně, kdy Kvíčala zemřel. Vy jste se objevil na scéně o něco později."

,,Byla tma, to ta kamera umí ukázat tak dobře něco, co se děje třicet metrů daleko a ještě k tomu ve tmě?"

,,Nepodceňujte moderní techniku pane Suchánku. Církev zřejmě na bezpečnostním vybavení nešetřila. Ubezpečuji vás, že to, co je na těch záběrech rozeznatelné, v porovnání s činností o kterou jde, vás jasně identifikuje. Je tam krásně vidět, jak stojíte přede dveřmi, jak zvoníte, jak zkoušíte telefonovat, jak chcete znovu zvonit a ohlížíte se ke kostelu, přesně do objektivu kamery - mám pokračovat?"

,,Dobře, vždyť já vím, že víte, že jsem tam byl. Ale když je ta kamera tak kouzelná, tak by na ní přeci muselo být zachyceno i to, jak do fary přišel ten, kdo skutečně Romana zabil...?"

,,Jak víte, že ho někdo zabil? Řekl jsem vám jen to, že z pitvy víme, kdy zemřel..."

,,Nemáte mě za vola, pánové, že ne...?!"

,,Ne, to opravdu nemáme, pane Suchánku. Ano, pan Kvíčala byl zavražděný, ale nezemřel ihned. Chvíli to trvalo, než vykrvácel. Někdo mu totiž vytrhl jazyk. A když říkám - vytrhl, tak to tak také myslím. Doslova..."

,,Pane Bože!", udělalo se mi zle při vzpomínce na Romanův obličej, který byl jako jedna veliká, krvavá rána...

,, Ano, je to hrozná smrt. Určitě, když jste ho tam našel ležet, tak jste si všiml těch třech písmen -,,LOW"? Musel je napsat v posledních chvílích svého života. Třeba to byl vzkaz pro vás...? Neříká vám to nic?"

,,Neodpověděli jste mi. Jak to, že ta kamera nenatočila nikoho jiného než mě? Když jsem tam přišel, tak dveře nebyly zaklapnuté. Musel jimi někdo odejít!"

,,Ptáme se my, pane Suchánku, nepleťte si prosím naše role. Ale máte pravdu. Kamera někoho, respektive ,,NĚCO" opravdu zachytila a to v době, kdy asi pan Kvíčala zemřel. Naši technici si s tím tak trochu lámou hlavu. Ono to totiž vypadalo přesně tak, jako když by někdo z těch dveří vypustil oblak mlhy... No, ale to se vás netýká. Po vás bych chtěl jinou věc, popřemýšlejte o tom ,,LOW" prosím.  A ještě jeden dotaz mám. Ono to totiž není všechno, co bylo napsáno na tom místě. Pan Kvíčala měl v kapse list papíru a na něm bylo nasáno tohle..."

Detektiv mně přistrčil před oči fotografii, na které byl zažloutlý list papíru. Na něm bylo kostrbatým písmem napsaných pět písmen -,,TACUI".

,,To vám ale asi také nic neříká, že ne? Proč jste vlastně k panu Kvíčalovi ten večer šel...?"

Když vám povím, že jsem se málem počůral hrůzou, asi mi to nebudete věřit. Jako bych znovu slyšel to slovo, které zasyčel ten, kdo popadl moje nohy a přehodil mě přes zábradlí Čechova mostu do ledové Vltavy.

,,TACUI"

Zmohl jsem se jen na zavrtění hlavou, ale obával jsem se, že oba chlápci musí vidět, že se uvnitř mě něco děje. Naštěstí se otevřely dveře a dovnitř vešla sestřička.

,,Nezlobte se pánové, ale budete už muset jít. Pan Suchánek na tom je ještě hodně zle..."

,,Ano, ano, to vidíme...", pokýval zamyšleně ten starší z detektivů hlavou. Když už byli oba u dveří, tak se ještě právě on otočil a povídá mně -,, ...jo a asi jste si také všiml té vody, co tam všude byla, viďte. Víte co je zvláštní? Představte si, že šlo podle naší laboratoře o vodu z Vltavy...

Pokračování (snad) příště...