Stíny... Kapitola č.5

Pokračování příběhu o tajemství, o smrti a o tragedii, která ovlivnila běh dějin. Kdo je tajemný zabiják, který útočí bez varování...?

Pár dní jsem neměl vůbec čas, abych se celou záležitostí zabýval, zapomenout se však nedalo, snad i proto, že obtisk kříže na mé dlani se vůbec nechtěl ztratit. Roman se ale neozýval a tak jsem si řekl, že na všechno nejspíš zapomněl on...

Pátý den mně to nedalo a zavolal jsem mu sám.

,,Jo, Libore, něco pro tebe mám. Je to ale všechno trochu složitější a nechce se mi o tom mluvit po telefonu. Zítra večer bych měl čas, nechceš se zastavit u mě na faře? Asi tak po deváté večer?"

Čas jsem měl a druhý den, když se blížila devátá hodina večerní, blížil jsem se k faře na Starém Proseku. Tam Roman, alias Otec František, bydlel.

Budova fary je přesně naproti starému kamennému kostelíku, který je zasvěcený sv. Václavovi. Ledový vítr kousal moje tváře a já si plně uvědomoval ten ponurý kontrast, kdy jsem měl po pravé ruce moderní panelák, plně osvětlený zářícími okny a po ruce levé - holé lípy a plot táhnoucí se okolo starobylého hřbitova, obklopujícího, snad ještě starobylejší kostel.

Kostel sv. Václava na Proseku

 Fara naproti byla ale temná jako přicházející noc a to mně bylo trochu divné. Zmáčkl jsem prstem tlačítko zvonku, ale nedočkal jsem se žádné reakce. Vytáhl jsem z kapsy mobil, našel si Romanovo číslo a zkusil jsem mu zavolat. Dost mě překvapilo, že Roman telefon nezvedl. Ohlédl jsem se směrem ke kostelu, ale i tam byla tma. Znovu jsem namířil prstem na zvonek, ale ve tmě jsem ho minul a omylem jsem se dotkl okraje dveří.

Pouhou špičkou ukazováčku jsem je odstrčil, asi dvacet centimetrů do prostoru chodby za nimi.

Ty dveře ani nezavrzaly, ale ten jejich tichý pohyb mně z neznámého důvodu naháněl husí kůži. Žaludek mi sevřel ledový spár předtuchy, která by se snad mohla někomu zdát přehnaná. Začal jsem zrychleně dýchat a doslova jsem cítil, jak se mi rozlévá adrenalin v krvi.

Fara naproti kostela sv. Václava na Proseku

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Chtělo se mi utéct, chtělo se mi křičet (což jsem se ale zároveň bál), chtělo se mi čůrat a chtělo se mi říct si, že se nic neděje a že je přeci všechno v pořádku.

Jediné logické, mně v tu chvíli přišlo to, že jsem znovu zmáčknul tlačítko na mobilu a znovu ho nechával vyzvánět na Romanově straně.

Jenže to nebyl jediný zvuk, který jsem v tu chvíli mohl slyšet.

Škvírou mezi dveřmi a zárubní ke mně začalo pronikat z hlouby fary zvonění. Zvuk  každou vteřinou sílil, tak, jak byl vyzváněcí tón Romanova mobilu naprogramovaný.

Na faře se ale nenašel nikdo, kdo by hovor přijal...

Ukončil jsem červeným tlačítkem na svém telefonu, v tu chvíli už docela slušný randál, který dělal Romanův mobil a udělal jsem krok do tmy, která byla mnohem temnější, než jsem vůbec mohl tušit...

Šmátral jsem po zdi v místech, kde jsem tušil vypínač. Nenašel jsem nic, patrně jsem ho už minul, zato jsem málem shodil na zem malý obrázek, který, jak jsem si ze své minulé návštěvy matně pamatoval, visel kousek od dveří do místnosti, která Romanovi sloužila jako kuchyň. Ty dveře jsem otevřel a s úlevou jsem zjistil, že do kuchyně proniká oknem trocha světla z venku. Jasně jsem rozeznal tmavý obdélníček na zdi, který jsem zmáčknul. Zároveň se světlem, jsem hlasem, který jsem ani trochu nepoznával, zavolal Romanovo jméno.

Žádné odpovědi jsem se ale nedočkal.

Teprve v tu chvíli jsem si všiml podivných kaluží vody, které byly všude po podlaze. Přišlo mně to zvláštní...

Když jsem se vrátil do chodby, tak jsem díky světlu z kuchyně mohl najít dveře, vedoucí do něčeho, co by se dalo nazvat obývákem. Vstoupil jsem dovnitř a i tam jsem rozsvítil světlo.

,,Roma...", zasípěl jsem.

Ležel na zádech na podlaze, všude okolo něho kaluže špinavé vody a snad ještě víc než vody, bylo okolo něho krve. Jeho oči byly doširoka otevřené, ale na první pohled bylo jasné, že už jimi nic nevidí. Jeho pravá paže byla opřená o zeď a jeho krev byla opravdu všude, dokonce i na té zdi. Jeho ústa - to byla jedna veliká, krvavá rána...

Udělalo se mi strašně špatně, žaludek se mi zvedl až do krku a před očima jsem měl rázem zlaté mžitky. Přesto si dodnes pamatuji každý detail z té místnosti.

Mobil, který ležel na stole, převrácená židle a všude ta prokletá krev.

A voda - všude, kam jsem se jen podíval, byly vidět kaluže špinavé vody.

Já se na něho nechtěl dívat, ale jeho tělo prostě přitahovalo můj pohled jako magnet.

Snad to bylo tím, že jsem udělal drobný krok stranou, a tím jsem změnil úhel pohledu, snad tím, že jsem se na to místo podíval trochu pozorněji.  Prostě jsem si všiml, že Romanova paže, respektive jeho ukazováček špinavý od krve, směřoval k nějaké čmáranici, vyvedené jeho krví na zdi.

LOW

V tu chvíli jsem neměl na to, abych nad významem těch třech písmen uvažoval. Já chtěl jen jedno jediné.

Pryč!!!

Každý pór mého těla to doslova řičel.

Když jsem utíkal chodbou zpět ke vchodovým dveřím, uklouzl jsem na jedné z louží té hnusné špinavé břečky a málem jsem upadl. Asi vteřinu - dvě, jsem zůstal venku za dveřmi bezradně stát. Přechod z osvětleného obýváku do venkovní tmy byl moc rychlý a tak ani slabá záře ze vzdálené lampy pouličního osvětlení, mně mé vidění moc nezlepšila.

Pryč!

Pryč!!!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vlastně dodnes nevím, jak jsem se tehdy dostal do centra města. Najednou jsem stál na Čechově mostě a nakloněný přes zábradlí jsem zvracel do hloubky pod sebou. Třásl jsem se jako osika a byla mi strašná zima. Někde cestou jsem ztratil čepici a protože se k ledovému větru přidal i drobný déšť, cítil jsem, jak mi stéká voda z vlasů po obličeji i po zadní straně krku za límec.

Ta zatracená voda...!

Slyšel jsem její šplouchání všude okolo sebe. No, šplouchání, spíše takové jako ,,čvachtání" to bylo...

Ten zvuk přicházel odněkud z pravé strany a já se chtěl tím směrem podívat.

Opravdu jsem chtěl, ale už jsem to nestihl...

Něco, nějaká neznámá síla škubla mými kotníky směrem dozadu a nahoru a moje tělo se začalo nezadržitelně přes to zábradlí, o které jsem byl opřený, překlápět. Celou mou bytostí projela dýka úzkosti a jediné, co můj mozek stačil zaznamenat, než jsem se stal obětí gravitace, bylo doslova zasyčené slovo, které jsem sice slyšel dobře, ale kterému jsem tehdy vůbec nerozuměl.

,,TACUI...!"

Musel jsem se patrně ještě ve vzduchu přetočit, protože jsem do té strašné vody dopadl po nohách. Tisíce nožů ledového šílenství se zapíchlo do samé podstaty mého bytí a hlavu mně drtil ledový svěrák silou snad tisíce tun. Pamatuji si, že sotva jsem se znovu vynořil nad hladinu, uviděl jsem množství jasných světel, která byla všude, vysoko nade mnou a kolem dokola. Dnes už vím, že muselo jít o lampy na mostě a na nábřeží, ale tehdy mně připadaly, jako oči tisíce ďáblů.

Říká se, že v takových chvílích přebírá vládu nad tělem adrenalin a ten dělá všechno proto, aby tělo přežilo. Nevím, kdo přebral vládu nade mnou, ale křičet o pomoc mi nedovolil. Prostě to v té ledové vodě nešlo. Chvíli mě nadnášel vzduch, který byl uvězněný v mém kabátě, ale voda neúprosně dobývala každičkou nit mého oblečení a to se, spolu se zimními botami, stalo vahou, stahující mě pomalu, ale jistě pod hladinu.

Když nad tím dnes tak přemýšlím, tak vlastně nevím, jak jsem se dostal ke břehu. Naštěstí jsem si v té panice vybral ten správný, pravý, břeh a díky přístavnímu molu pro parníky, jsem se dokázal zachytit a zachránit. Kdybych plaval na druhou stranu, tak bych skončil u vysoké, hladké zdi navigace a to by byl můj konec...

Ta zima byla prostě strašná! Věděl jsem, že se musím pohybovat. Zastavil jsem se jen na okamžik, když jsem se rozmýšlel, jestli mám běžet vlevo - k nemocnici Na Františku, nebo vpravo, na stranu, kde jsem bydlel. I když jsem spadl z docela veliké výšky, necítil jsem v tu chvíli kupodivu žádnou bolest, jen tu strašlivou zimu a tak jsem si vybral pravou stranu a cestu domů.

Ani mě nenapadlo, že vlastně běžím zpátky směrem k mostu, kde musel být ten někdo, kdo mně do té vody pomohl. V tu chvíli jsem samozřejmě nemohl ani tušit, že mám proti sobě síly, před kterými se nelze schovat, ať bych běžel kamkoliv. Neschovali se před nimi celé generace lidí, které ono ďábelské ,,cosi" dokázalo ovládat a doslova znásilňovat jejich mysl. Ale to, jak už jsem říkal, jsem tehdy nemohl tušit...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejhorší ze všeho bylo odemknout dveře. Zkřehlé prsty mě vůbec nechtěly poslouchat a i taková hloupost, jako vstrčit klíč do zámku se mi zdála být nadlidským výkonem. Nemohl jsem si ani rozepnout náprsní kapsu, abych si z ní vyndal mobil. Chtěl jsem zavolat bráchovi Ondrovi, který bydlel ještě u rodičů a měl to ke mně kousek. Vůbec mi nedocvaklo, že mobil musel být, díky promáčení zákonitě mimo hru a tak vlastně bylo úplně fuk, že se mi ho nepodařilo vyndat. Musel jsem si s klíči poradit sám.

K našim jsem běžet nechtěl, jednak by to znamenalo další čtvrt hodiny pěšky v mokrém oblečení a té strašné zimě a jednak jsem nechtěl odpovídat mámě na otázky, na které jsem sám odpovědi neznal.

Dodnes nechápu (jako více věcí z toho večera), jak, ale nakonec se mi povedlo ten proklatý zámek u dveří odemknout...

Pokračování (snad) příště...