O nejkrásnější vůni...

Určitě si říkáte, která že to je? Je to nějaký parfém, nebo jde o vůni dívčích vlasů? Ty vlasy stojí určitě za úvahu, ale já mám na mysli jinou vůni...

Bylo jednou jedno království. Nebylo ani chudé, ani bohaté, jeho lid nebyl ani hloupý, ani chytrý a jeho král nebyl ani spravedlivý, ani nespravedlivý.

Docela obyčejné království.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byl příjemný podzimní den a vladař onoho království se rozhodl, že před přicházející zimou projede celé své království, aby se podíval, jaká úroda byla toho roku jeho lidu dopřána.

Spokojenost viděl na své cestě a tam, kde by snad stín chudoby mohl jeho urozené oko zneuctít, tam vždy se pohotově našel někdo z dvorské družiny, kdo obrátil jeho pozornost někam jinam.

Až přijela královská výprava do míst, kde měl svou salaš chudý ovčák, který se staral o ovce celé jedné vesnice. Zevnitř bídného stavení se ozýval šťastný smích a tolik radosti z něho bylo slyšet, že se až pan král podivil.

Za pomoci dvou sluhů sesedl z koně a sám se potichu přiblížil až k oknu stavení. Pan král spatřil oknem ovčáka i rodinu jeho. Ovčák se usmíval a třebaže byl jedním z nejchudších v zemi, štěstí z něho doslova zářilo.

,,To je ta nejkrásnější vůně na světě, takové se ani našemu panu králi nedostává...!" pronesl ovčák a král nevěřil svým uším

,,Cože?! Ten bídný ovčák že má něco, co ani já nemám?!"

V první chvíli chtěl král vtrhnout do světnice, ale rozmyslel si to z obavy, aby si uvnitř neumazal svůj královský háv.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ta záhada ale vrtala králi hlavou i po návratu do jeho paláce. Co může být to, co on, vládce této země nemá? Může snad být na světě vůně, kterou by neznal a kterou by si nemohl koupit?!

,,Nu, jen počkej, ovčáku! Však já ti ukážu, co je to vůně...!"

I dal král pro ovčáka poslati a v čase, než ho k němu dovedli, dal do největšího sálu z celého paláce, přichystat všelijakých voňavostí. Stoly se tam prohýbaly pod vybranými lahůdkami, jejichž vůně byla snad ještě těžší, než jejich váha. Po stranách sálu, na menších stolících, byly mísy plné nejroztodivnějšího ovoce, vázy plné překrásných a převoňavých květů a také kadidla, myrhy a vonných olejů tam bylo nespočítaně.

Ty vůně se dohromady mísily a jednomu by se z toho až hlava zatočila.

Když pasáčka ovcí přivedli, neskrýval svůj údiv nad předměty, které nikdy neviděl a ještě více byl překvapený, když se ho král zeptal, která že vůně tam chybí a které že se to tam nedostává.

Ovčák smutně zakroutil hlavou a chvíli mu trvalo, než sebral odvahu odporovat samotnému panu králi.

,,Nezlobte se na mě, pane králi. To vám nevysvětlím. Ne vám a ne tady..." rozhodil ovčák bezradně oběma rukama a zahrnul tak do svého gesta všechnu tu voňavost, která ho obklopovala.

,,Jsi drzý, ovčáku!!!" zahřímal král.

,,Chceš snad říci, že jsem hloupý a ani takové ,,moudro", které bys snad ty mohl vytrousit, že bych nepochopil?!"

,,Ne ne, pane králi! Tak jsem to nemyslel. Ale možná by šlo... i ba ne, to by asi taky nešlo. Je mi to líto, ale musím trvat na tom, že to nikdy nepochopíte a tu vůni nikdy nepoznáte..."

,,Ohó, ovčáku, z tvé řeči chápu, že by to jít mohlo, ale jen tvé přesvědčení o mé nechápavosti stojí mezi mnou a poznáním pravdy o nejkrásnější vůni. I přikazuji ti, abys mně svěřil vše, co je k poznání té vůně zapotřebí!"

,,Dobrá tedy, pane králi. Když jinak nedáte, ať je po vašem. Vězte tedy, že je třeba, abyste zítra brzy ráno, jen vy a nikdo jiný, přišel na paseku před mou salaš. Ale jak jsem řekl - jen vy sám a nikdo jiný..."

Po těch slovech už ovčák neřekl nic a král ho ve své milosti propustil domů.

,,Podivný ovčák a jak podivné má nápady...?!" honilo se královi hlavou. Rozhodl se však, že opravdu druhý den na paseku před salaš přijde. Kdyby nepřišel, ještě by si ten podivín s vestou z ovčího rouna myslel, že se snad král něčeho bojí...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den, dříve než stačila v ranním sluníčku oschnout rosa z trávy, stál král před salaší.

,,Půjdeme spolu do hor, pane králi. Své fajnové šaty si nechte tady u nás ve světnici. Bát se o ně nemusíte, větší nebezpečí by jim hrozilo, tam, kam půjdeme a při tom, co tam budeme dělat. Moje starší šaty se vám na tu dnešní štrapáci budou hodit akorát..." řekl ovčák a král, zvědavý, co ho ten den čeká, si poslušně svlékl své královské šaty a se špatně skrývaným odporem si oblékl ovčákovo staré oblečení.

,,Ale co s královskou korunou? Do hor a k těm tvým hadrům si ji brát nechci, ale nechat tak vzácný klenot tady u tebe doma se mi také nezamlouvá..."

,,I klidně ji tady nechte pověšenou na hřebíku, pane králi. Tam, hned vedle té mé staré beranice..."

,,Zbláznil ses ovčáku? Což je má koruna hodna toho, aby visela na sprostém hřebíku, vedle tvé ještě sprostější čepice?!" zhrozil se král.

,,A co?! Já snad nejsem králem svým ovcím?" vypnul prsa ovčák a král se dal do smíchu.

,,Dobrá tedy, ovčáčku. Ať jsme si tedy po dnešní den rovni. Já král - ty král..."

,,Ne, tak ne, pane králi. Spíše to dnes bude tak, že budeme já ovčák - vy ovčák..."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

A tak se i stalo.

Ovčák zavedl krále vysoko do hor, kde se na šťavnatých lukách páslo ovčákovo stádo. Protože do zimy nebylo daleko, potřeboval ovčák zahnat stádo zpět do údolí, do ohrady u své salaše. Práce to byla namáhavá, tím spíše pro krále, který už dávno odvykl pohybu těla a zpočátku spíše překážel, než aby byl k užitku.

Tu a tam se zlomyslná ovce zatoulala za skalní výstupek, onde zase nezkušené a zlobivé jehně neodhadlo svou šikovnost a uvízlo ve skalní rozsedlině. Všechny tyhle zatoulané kusy bylo třeba vrátit nazpět ke stádu a společně přihnat do podhůří.

Jak se slunce přesouvalo od východu k západu, tak se králi, k jeho převelikému překvapení, začala ta lopota líbit. Cítil, že jeho tělo dokáže víc, než by si o něm ještě ráno pomyslel, pil křišťálovou vodu z horského potoka, slyšel jasný výkřik orla a spatřil ho v jeho majestátnosti kroužit oblohou. Jeho plíce se plnily tím nejzdravějším vzduchem a jeho tváře rudly zdravou námahou. Už dlouho, pokud vůbec někdy, se takhle necítil.

Jen jedno ,,nedopatření" kalilo jeho radost z onoho dne.

Neměli s sebou vůbec nic k jídlu.

Pár brusinek a voda z potoka nemohly nasytit královskou chuť k jídlu, ale nedalo se nic dělat a tak král pracoval o to usilovněji, aby na hlad zapomněl.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slunce už se dávno ukrylo za nejvyšší horu, když se oba utrmácení, ale poctivou prací šťastní muži, přiblížili k ovčákově salaši. Ovce byly zahnány do ohrady do posledního kusu a král s ovčákem se plácali do ramen, jako šťastné děti. Ovčákova žena právě v tu chvíli vytahovala z pece teplý bochník čerstvě upečeného chleba.

V ten okamžik král ztuhnul, jakoby zkameněl.

,,Ach, ovčáčku, co je to jen za nádhernou vůni? Už jsem cítil všelicos v životě, ale něco tak úžasného snad ještě nikdy...?!"

Ovčák se rozesmál a poplácal krále po zádech.

,,Nu co by to bylo, pane králi? To je přeci pecen čerstvého voňavého chleba! Poctivého chleba, který nejlépe chutná po dni plném poctivé, tvrdé práce! Už víte, že tehdy, vlastně včera to bylo, byste mně nevěřil a tu krásnou, nejkrásnější vůni, byste si tam, mezi těmi svými laskominami a parfémy všelijakými, vůbec neuměl představit?!"

A král uvěřil.

Od těch dob musel být pravidelně na královské tabuli, na čestném místě, bochník toho Božího daru, pecen čerstvě upečeného, voňavého chleba. Sám král od té doby, často a rád navštěvoval svého nového přítele ovčáka a při svých návštěvách spolu s ním pracoval na všem, na čem bylo práce potřeba.

Jak měl rád ty chvíle, kdy se spolu posadili ve výhni poledního slunce někam do stínu a ovčák vytáhl z mošny kus chleba a ovčího sýra. Obé potom rozdělil napůl a chutnalo jim po práci, jako by jedli nebeskou manu.

Běda tomu z dvorské společnosti, kdo se nad novými zvyky pana krále ošklíbal. Takovému hned pan král přikázal, že s ním a s ovčákem musí druhého dne do hor. Tam provinilec dřel, až se mu dělaly mžitky před očima a když přišlo poledne, nedostal z chleba a sýra ani drobeček.

Takový nafrněný provinilec si musel hezky svou pýchu o hladu odpracovat a počkat si až na konec dne. To se potom všichni vrátili do ovčákova příbytku a tam před ně ovčákova žena postavila na stůl ošatku s čerstvým chlebem. Tu si po takovém dni každý, i ten nejfajnovější jazýček a nosánek, uvědomil, která že je to ta nejkrásnější vůně na světě...